COVID – 19 = některé akce mohou být zrušeny a místa zavřena. Sledujte prosím weby jednotlivých organizací. BUĎME SPOLU!

Industriální stezka u řeky Svitavy

Brno Industrial

První brněnská strojírna; Archiv Technického muzea v Brně

Posvitavská výrobní zóna značí kus významné historie města Brna, kterému přinesla pokrok a rozvoj. V současné době zde dochází k přeměně průmyslových areálů i jednotlivých objektů. Než dojde k úplnému zániku této výrobní zóny, je dobré přímo v místě dřívějšího průmyslového rozmachu upozornit na toto ne tak dávné dění a trochu oprášit zašlou slávu. Součástí stezky je realizace jedenácti venkovních panelů, připomínajících konkrétní průmyslové stavby a jejich historii. Projekt je realizován v rámci participativního rozpočtu.

První brněnská strojírna – Luz – fenomén parního stroje

Historie První brněnské strojírny sahá do roku 1814, kdy původem německý podnikatel Johann Reif změnil výrobní náplň svého podniku v bývalém zámku ve Šlapanicích u Brna. Namísto textilní, která se v té době dostala do krize, začal s výrobou strojírenskou. Konkrétně s výrobou parních strojů, tehdejším základním hnacím motorem průmyslu v celé Evropě. V roce 1816 se stal společníkem firmy Heinrich Alexander Luz, který se původně vyučil hodinářem, ale velmi záhy se začal věnovat konstrukci strojů.

V roce 1820 po smrti Johanna Reifa se Luz oženil s jeho vdovou a přebral vedení firmy. V té době nesla firma ještě název Schöll und Luz, protože v ní měli svůj podíl bratři Schöllové. Firma se specializovala na výrobu parních strojů, parních kotlů a hasičských stříkaček. V roce 1838 se Luz osamostatnil a celou firmu přesunul ze Šlapanic do Brna. Nový podnik vybudoval na Olomoucké ulici. Pozůstatkem tohoto období je hlavní administrativní budova na rohu Olomoucké a Životského, která si i přes pozdější přestavby stále zachovává původní klasicistní charakter. V budově bývalého vjezdu z Olomoucké ulice je dokonce za skleněnou stěnou instalován jeden z parních strojů firmy Luz.

Pod novým názvem První brněnská strojírna se firma neustále rozrůstala a její areál zabíral obrovskou plochu od Olomoucké ulice až po viadukt Státní dráhy u řeky Svitavy. Roku 1881 podnik pod názvem Erste Brünner Maschinen-Fabriks-Geseltschaft rozšířil výrobu o  parní turbíny. Na přelomu 19. a 20. století došlo ke spojení se slévárnou Friedricha Wanniecka, čímž se První brněnská strojírna stala největším strojírenským podnikem v Rakousku-Uhersku.

Během první světové války, tak jako většina průmyslových podniků, se i První brněnská strojírna přizpůsobila válečným potřebám  a produkovala granáty a minomety. Nicméně po vzniku Československé republiky se vrátila ke své původní výrobní náplni. Největším pobočným závodem byla právě bývalá slévárna Friedricha Wanniecka, největšího producenta parních turbín v Československu. Na konci druhé světové války byl areál továrny častým terčem spojeneckých náletů a v roce 1945 se v ní přestalo pracovat. Postupně se podařilo výrobu obnovit a v průběhu 50. a 60. let se z První brněnské strojírny stal opět významný strojírenský podnik. V té době také vzniklo několik mimobrněnských provozů např. v Třebíči a Velké Bíteši.

Strojírna Ignaz Storek – Šmeral – vynález Kaplanovy turbíny

Dnešní strojírna Šmeral Brno vznikla v roce 1861 jako slévárna šedé litiny Ignaze Storeka. Ten původně působil jako hutní písař v hutích na Novoměstském panství a postupně se stal správcem domašovské huti a panství Veveří. Šedá litina byla v tehdejší době jedním ze základních materiálů ve strojírenství, a proto se jeho podnik velmi rychle rozrůstal. Ve vedení podniku zůstal do roku 1887, kdy ho předal svému synovi Heinrichu Storekovi. Heinrich zavedl ve slévárně přesné lití a postavil první Siemens-Martinskou pec.

Zatímco 19. století bylo stoletím páry, na počátku 20. století se ke slovu dostalo využívání vodní energie pomocí turbín. Nejprve se jednalo o Francisovu turbínu, její nevýhodou však bylo, že neuměla zpracovat nestejný průtok vody. V roce 1913 rozšířil Heinrich Storek původní slévárnu o vlastní strojírenskou výrobu. Hlavním impulsem byla spolupráce s vynálezcem a profesorem brněnské německé techniky Viktorem Kaplanem.

Viktor Kaplan vystudoval stavbu strojů a dieselových motorů na Vídeňské vysoké škole technické. Poté získal místo konstruktéra na brněnské německé technice a v roce 1909 zde habilitoval. Velkou část života se snažil zdokonalit Francisovu turbínu. Přišel s jednoduchým, avšak revolučním nápadem natáčení rotorových lopatek  přímo za provozu, aby byla turbína použitelná i v případě kolísajícího průtoku vody, a tak vznikla slavná Kaplanova turbína.

První prototyp byl vyroben ve Storekově závodě v roce 1908 a následně byl ještě několikrát vylepšován. Kaplan se snažil upravenou turbínu patentovat již v roce 1912, nicméně podařilo se mu to teprve roku 1920. Produkce turbín, které byly  zpočátku velmi poruchové a jejich výroba nákladná, nakonec nebyla hlavním  zaměřením firmy Storek. Tím se ve dvacátých letech stal nákup tvářecích strojů a lisů ke zpracování železa. Během druhé světové války se zde vyráběly součásti pro zbrojní průmysl. Po znárodnění německého majetku došlo k obnově výroby a přejmenování závodu po zakladateli Komunistické strany Československa Bohumíru Šmeralovi.

Kaplan byl za svého života držitelem několika čestných doktorátů, v  budově, kde přednášel, dnes sídlí Fakulta sociálních studií MU a v jeho laboratoři je umístěna knihovna Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Pod stropem knihovny je stále k vidění rámový jeřáb, používaný k přepravě těžkých břemen. VBrně Viktora Kaplana připomíná busta umístěná před bývalou budovou VUT na rohu ulic Úvoz a Údolní.

Kemka – dělnické hnutí

Jedna z největších brněnských přádelen byla založena roku 1881 pod názvem Kammgarnspinerei.  Z tohoto poněkud složitého názvu vznikla zkratka, pod kterou byla továrna známá po celém Brně – Kemka. Při vzniku v roce 1881 bylo v provozu 12 000 vřeten, ale již na počátku 20. století to bylo více než 40 000. Kemka se stala největší brněnskou přádelnou, ve které se vyráběla tehdy velmi módní česaná příze.

Továrna byla postavena  na zelené louce na území ohraničeném svitavským náhonem, ulicí Radlas a Plynárenskou. Vzhledem k poměrně velkému půdorysu  vznikla pro Brno  netypická dispozice  rozsáhlých přízemních hal, ve kterých byly umístěny přádelny.   Celý areál Kemky zaujal již na první pohled  svojí architektonickou podobou, která kombinovala režné cihlové zdivo a omítané plochy. V tomto stylu byly postaveny haly přádelen, ale také administrativní budovy, oplocení při ulici Radlas, či můstek přes Svitavský náhon. Do dnešních dnů se z původních budov zachoval jen zlomek, protože v roce 1944 je zasáhly oba spojenecké nálety mířené na brněnskou Zbrojovku.

V rozsáhlých výrobních provozech s poměrně náročnými pracovními podmínkami začaly již od poloviny 19. století vznikat první dělnické spolky, které bojovaly za práva textilních dělníků. V roce 1895 vznikl v Brně spolek Dělnický dům / Arbeitsheim. Jeho posláním byla sbírka na vybudování společenského a politického centra dělnictva z oblasti Horního a Dolního Cejlu. Pro budovu byla vybrána parcela  v tehdejší Jussově ulici (později Spolkové, Marxově a dnes opět Spolkové).  Původní stavba byla  v roce 1929 přestavěna ve funkcionalistickém stylu podle plánů architekta Eduarda Göttlichera a zahrnovala společenský sál, klubovny a v suterénu kino. Již před první světovou válkou se Dělnický dům stal centrem brněnského dělnického hnutí. Během druhé světové války připadl  zaměstnancům Zbrojovky, která jej vlastnila až do 90. let 20. století.

Vedle dělnických spolků se ve 20. letech začala formovat i levicová intelektuální avantgarda a v roce 1923 vznikl Brněnský Devětsil jako pobočka Pražského Devětsilu. Zakladateli byli novinář Artuš Černík, básník František Halas, filmový a divadelní kritik Ctibor Haluza, překladatel a básník Vincenc Nečas, básník Jaroslav Seifert, divadelní kritik Bohumír Svrček, marxistický literární kritik a teoretik Bedřich Václavek a literární historička Jaroslava Václavková-Nickmannová.

Soxletova přádelna – Vlněna, závod 02 – ateliér Art protis

Na Cejlu 68 dodnes stojí rozsáhlý areál,původní přádelny firmy H. F. & E. Soxhlet z let 1833–1835. Jedná se o jednu z nejstarších přádelen v Brně navazujících na   manufaktury, které z Brna vytvořily centrum textilní výroby a přinesly mu  přezdívku rakouský Manchester.

Nejvýraznější dominantou  areálu je budova s širokým klasicistním průčelím otočeným do ulice Cejl, korunovaná tympanonem s reliéfní výzdobou.  Jedná se o typ průmyslového objektu, ve kterém si svoje sídlo budovali přímo majitelé. Stejným způsobem to udělali bratři Schöllerové na Cejlu, nebo Bochnerové na Mlýnské ulici. V případě Soxhletova podniku zde byl postaven i činžovní dům pro zaměstnance. A přesto, že se jedná o pavlačový dům, tak si směrem do ulice zachovává  palácové průčelí s vlivy palladiánské architektury. Ostatní provozy se soustředily okolo čtvercového dvora.  V přádelně v jeho zadní části bylo v roce 1854 v provozu 34 000 vřeten, což z tohoto podniku činilo jeden z největších na kontinentu.

Soxhletové vedli továrnu do roku 1856 a následně je vystřídalo několik majitelů. Po znárodnění v roce 1945 byla zařazena do podniku Vlněna, konkrétně závod 02, na Tkalcovské ulici. V závodě Vlněna 02 byl také v roce 1964 vynalezen tehdejší výtvarný fenomén Art Protis. Za jeho vynálezce jsou považováni František Pohl, Václav Škála a Jiří Haluza. Technika Art protis je  jakési „malování“ vlněným rounem, které je kladeno ve vrstvách na podklad. Po dokončení výtvarného řešení je celá plocha prošita v pravidelných vzdálenostech jemnou silonovou nití. Jedná se o levnější a rychlejší alternativu tkaného gobelínu. Oproti gobelínu má  také tu výhodu, že se dá návrh měnit i během výroby. .

Jeho popularita byla největší v 60. a 70. letech. Získal několik ocenění,například na Světové výstavě v Montrealu v roce 1967 a Světové výstavě v Ósace v roce 1970. Byly z něj vytvářeny hlavně velké nástěnné obrazy do veřejných budov, ale objevoval se i ve spoustě domácností. Vzhledem k tomu, že jeho výroba byla téměř výhradně omezena na brněnskou Vlněnu, sjížděli se i v dobách socialismu do zdejších dílen výtvarníci z celého světa. V Československu se mu věnovali například Jiří Trnka, Jiří Rajlich a hlavně Inez Tuschnerová.

Gebrüder Samek – židovští podnikatelé v Brně

Již ve středověku k Brnu náležela i židovská obec,  vybudovaná v dolní části Masarykovy ulice,okolo  Františkánské ulice a Římského náměstí. Synagoga stála v místech dnešního kostela Máří Magdaleny a židovský hřbitov se rozkládal před hradbami v prostoru  Hlavního nádraží. Roku 1454 vydal král Ladislav Pohrobek nařízení o vypovězení Židů z královských měst. Od tohoto roku v podstatě až do roku 1848 zmizeli Židé ze života města Brna.  Se střídavými úspěchy se jim podařilo domoci  určitých privilegií, ale většinou s nejistým výsledkem. Jediné místo, kde směli židé přicházející za obchodem do Brna přenocovat, bylo na Křenové ulici v hostinci Nový svět.

Roku 1726 začal platit tak zvaný Familiantský zákon, který povoloval uzavřít sňatek pouze nejstaršímu synovi z židovské rodiny. Tento zákon donutil velké množství židů přesídlit z Moravy do Uher. Marie Terezie  následně nechala všechny židy vysídlit ze zemí Koruny české. Na lepší časy se začalo blýskat v roce 1792, kdy vyšel Toleranční patent Josefa II. K definitivnímu uvolnění  dochází až po roce 1848, kdy jsou zrušeny poslední segregační nařízení a židé se stávají plnoprávnými obyvateli monarchie. To je také okamžik, kdy do Brna přicházejí z celé Moravy a Haliče základy pozdějších podnikatelských rodin, jako byli  Gomperzové, Löwové, Löw–Beerové, Stiassni a další.

V roce 1853 se začala v Brně stavět první synagoga a rok před tím byl v Židenicích otevřen nový židovský hřbitov. Největšího rozkvětu dosáhla židovská komunita v období první republiky, kdy bylo otevřeno například Židovské reálné reformní gymnázium na Hybešově ulici (bývalá vila textilního podnikatele Skeneho) a mnoho dalších vzdělávacích a kulturních institucí. Bohužel většina židovské populace nejen v Brně, ale na území celého protektorátu byla zdecimována během druhé světové války.

Firma Gebrüder Samek vznikla na Cejlu 38 v roce 1868 a jejím zakladatelem byl Jakob Samek spolu se svými bratry Johanem a Albertem. Specializovala se na výrobu cajků, oblekových látek a látek z česané příze po anglickém vzoru. Firma byla  velmi úspěšná na mnoha evropských výstavách. Jakob Samek  pro svoje zasloužilé dělníky založil prémiovou spořitelnu. Firma existovala po dvě generace Samků a likvidována byla v roce 1935.

Moritz Fuhrmann – Vila Löw Beer

Továrna na plyš a krymr Moritze Fuhrmanna vznikla na Cejlu 72 v roce 1872, ale teprve v roce 1895 ji Fuhrmann koupil. Nejzajímavějším objektem celého areálu je bezesporu budova postavená v roce 1913 v zadní části parcely směrem k řece Svitavě. Protože v již stojících továrních areálech nebylo místo  na budování rozsáhlých přízemních  hal, využívali podnikatelé a architekti železobetonových konstrukcí a stavěli několikaposchoďové budovy. V jejich jednotlivých patrech vznikly obrovské, nosnými sloupy dělené prostory , kam byly umístěny  přádelny a tkalcovny.

To je i případ budovy firmy Moritz Fuhrmann, kde architekt dokonce ani průčelí této čistě utilitární stavby neztvárnil bez zajímavých detailů, jako je centrální vystupující rizalit, nebo trojúhelníkový tympanon, na kterém byl umístěn název firmy. Celou fasádu   členily velké tovární okna v ocelových rámech, které jí dodávaly až poetickou vzdušnost. V současné době je objekt přestavěn pro potřeby bydlení a jeho zajímavé průčelí zaniklo pod necitlivou přestavbou, při které došlo k nahrazení velkých oken malými okenními otvory a k zateplení fasády.

Moritz Fuhrmann byl také majitelem velice zajímavé obytné stavby, která  nevědomky stála u zrodu jiného architektonického skvostu. Jedná se o rodinnou vilu postavenou na Drobného ulici (dříve Parkstrasse) na dolní hraně svahu Černých Polí. Reprezentativní budova v secesním stylu byla postavena v roce 1903 podle návrhu vídeňského architekta Alexandera Neumanna. V dobovém tisku se dozvíme, že vila obsahovala čtyři byty s celkem  14 pokoji a 7 kabinety, 3 kuchyněmi, 2 koupelnami a 6 záchody. Celá dispozice domu je soustředěna okolo centrální haly s dřevěným obložením a skleněným stropem, kterým do ní vstupuje denní světlo.

Po smrti Moritze Fuhrmanna v roce 1913 prodali dědicové vilu za 290 tisíc korun dalšímu textilnímu průmyslníkovi, kterým byl Alfred Löw-Beer – proto je dnes známá jako Löw-Beerova. Alfred Löw-Beer svojí dceři Gretě, provdané Tugendhatové, věnoval horní část pozemku náležejícího  k vile a neomezený rozpočet na stavbu rodinného domu. Secesní, původně Fuhrmannova vila, tak nakonec stála u zrodu vily Tugendhat, která patří k nejznámějším brněnským architektonickým památkám.

Löw – Zwicker – arizace židovského majetku

Na trojúhelníkovém pozemku mezi ulicí Cejl a řekou Svitavou leží areál bývalé textilní továrny založené Adolfem Löwem v druhé polovině 19. století. Adolf Löw, jako většina příslušníků první generace židovských podnikatelů, pocházel z chudé rodiny z Vysočiny. Vyučil se tkalcem a po založení tkalcovny se společně se svým švagrem Bedřichem Schmalem stal  jedním z nejvýraznějších podnikatelů v Rakousku-Uhersku. Textilní výrobu postupně přesunul na Vysočinu do Malého Beranova a Helenína, kde ji také předal svému neméně úspěšnému synovi Karlovi. Budovy na ulici Cejl prodal roku 1900 firmě Himmelreich & Zwicker, která zde pokračovala v textilní výrobě.

Většina textilních firem od poloviny 19. století patřila židovským majitelům, kteří pocházeli z chudých rodin s tradicí textilní výroby na jednom stavu, popřípadě prodejem textilního zboží. Během jedné až dvou generací se těmto „selfmademannům“ podařilo vybudovat  továrnická impéria zdaleka přesahující hranice Rakouska-Uherska i nástupnického Československa. Během období první republiky se většina židovských podnikatelů hlásila k německé národnosti a i jejich hlavní dorozumívací řečí byla němčina.

Během politicky bouřlivých 30. let a s nástupem nacismu v Německu začali ti politicky prozíravější hledat cesty z ohrožené Evropy. Některým z nich se to podařilo, ale většina z nich zůstala v Československu, a po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava na ně dopadla celá tíha tak zvaných Norimberských zákonů. Tyto zákonné úpravy, platící v Německu již od 1. ledna 1938, zakazovaly Židům podnikat v obchodě i ve výrobě a nabízet obchodní služby. Na jejich základě   byly německé podniky takzvaně arizovány. V praxi to znamenalo, že do židovských podniků byl dosazen nucený správce, který měl dvě možnosti. Buď jemu svěřený podnik přivedl ke krachu, anebo podnik za velmi výhodných podmínek prodal, většinou sám sobě. Původní židovští majitelé byli vyhnáni nejen ze svých firem, ale také domů a bytů, a byli sestěhováni do dříve dělnických pavlačových domů v oblasti ulic Cejl, Francouzská a Bratislavská. Odsud byli následně transportováni do koncentračních táborů.

Po skončení druhé světové války byly dříve židovské, nyní arizované firmy konfiskovány dle dekretu prezidenta republiky jako majetek německý. Pokud se původním majitelům podařilo přežít holokaust a žádali o navrácení svého majetku, většinou se jim restituce nepodařila vyřešit do roku 1948. Po komunistickém puči byla smetena ze stolu a nikdo se jí dále nezabýval. Následně byla většina brněnských textilek sloučena  do závodů Vlněna a Mosilana.

Mitop – fenomén zániku textilní výroby

V roce 1890 byla založena Akciová společnost rakouských továren na plsť, za kterou stály firmy B. Engel & spol., Adolf Löw & syn a Seidl & Jellinek. Její výroba byla soustředěna do provozu bývalé továrny Adolf Löw & syn na Zábrdovické ulici. Od roku 1900 firma fungovala pod názvem Spojené továrny na plsť a. s. se sídlem v německém městě Giegen an der Brenz.

Továrna v roce 1911 vyhořela a byla velkoryse přestavěna podle projektu německého architekta Phillipa J. Manze. Železobetonová stavba s cihelnými vyzdívkami a velkými továrními okny stojí dodnes naproti bývalému premonstrátskému klášteru (dnes Vojenská nemocnice Brno), jemuž tvoří zajímavý protějšek. Dominantou celé budovy je převýšená věž, zastřešená biedermaierovskou helmicí, ve které byl původně umístěn vodojem. Vodárenské věže byly mimochodem součástí většiny brněnských textilek. Za touto novou budovou, která díky velkoplošným oknům působí velmi vzdušně, navazovaly provozní objekty podél řeky Svitavy.

Výrobní program firmy byl velice široký, zahrnoval plstě technické, šatové, podšívkové, pro motorové kryty, pro lokomotivní kotle. Hotové výrobky se vyvážely  nejprve do evropských zemí, ale v druhé polovině 20. století byl export rozšířen do zemí Severní a Jižní Ameriky a Asie. Po druhé světové válce byla firma konfiskována na základě dekretu prezidenta republiky a byla v ní zavedena národní správa. V roce 1948 ji začlenili do národního podniku Mitop, spojené továrny na plsť se sídlem v Mimoni. Ačkoliv byla v letech 1952–1955 vybudována nová barevna a úpravna, ještě v průběhu 80. let 20. století probíhala výroba na původních strojích z roku 1913. Po roce 1989 byl Mitop n. p. privatizován a vznikla společnost Panatex. V současné době je areál využíván k pronájmům a prošel celkovou rekonstrukcí. Jedná se o jednu z vydařených rekonstrukcí, kdy si i přes určité modernizační prvky   budova zachovala původní charakter a je příkladem velice povedené konverze tovární budovy pro současné potřeby.

Zábrdovické nádraží – železnice a průmysl

V areálu stavebnin před Zábrdovickým mostem přes Svitavu dodnes stojí stavba, která připomíná zaniklou železniční trať Brno – Tišnov. Jedná se o původní nádražní budovu, která sloužila svému účelu v letech 1885–1962. Z původního nádraží se dochovala výpravní budova s dřevěným štítem (nejblíž k řece) a drážní skladiště s rampou a původními zasunovacími vraty. V místech, kde končila kusá kolej, stojí betonové zarážedlo, takzvaný šturc, dokonce i se zbytkem dorážecího pražce. Jednokolejnou železniční trať Brno – Tišnov zprovoznila v roce 1885 soukromá Rakouská společnost státní dráhy (StEG) jako základ plánovaného spojení Brna s Havlíčkovým Brodem.  Společnost provozovala dráhu do roku 1909, kdy byla zestátněna a převzaly ji Rakouské státní dráhy, po vzniku Československé republiky následně České státní dráhy.

Již v období první republiky začalo být jasné, že nová plánovaná trať spojující jižní Moravu přes Českomoravskou vrchovinu s Čechami povede v jiné trase než „stará Tišnovka“.  K definitivnímu rozhodnutí došlo v roce 1938, kdy byla naplánována zcela nová dvoukolejná dráha.  V důsledku válečných událostí byla však její stavba zastavena a stará Tišnovka nadále sloužila svému účelu. Po skončení druhé světové války došlo k obnovení stavby železnice Brno – Havlíčkův Brod, která byla dokončena v roce 1953. Tím zanikl mimobrněnský úsek trati Tišnovky, nicméně její městská část mezi hlavní nádražím a nádražím Královo Pole byla pro přepravu osob využívána až do roku 1962.

Tišnovka není v provozu již téměř šedesát let, ale její pozůstatky jsou stále rozeznatelné. Trasa začínala na brněnském hlavním nádraží, odkud vyjížděla po viaduktu směr Česká Třebová, za dnešními brněnskými plynárnami se od náspu odpojovala. Dodnes je zde patrná klesající rampa z náspu směrem ke Svitavě. Dále vedla okolo řeky, kde se od ní odpojovala průmyslová Posvitavská dráha, a při ulici Tkalcovská stálo tříkolejné nákladiště Radlas. Odtud trať pokračovala po nábřeží Svitavy okolo Fuhrmannovy textilky až k ulici Cejl, kterou úrovňově překřížila, až k zábrdovickému nádraží. Při přechodu ulice Cejl před Zábrdovickým mostem byl umístěn přejezd chráněný závorami.  Poté po náspu překlenula ulici Vranovskou, kde jsou dodnes viditelné pilíře zrušeného mostu (zastávka tramvaje Mostecká). Za bývalým husovickým hřbitovem (dnes park Marie Restituty) je stále zřetelný násep s propustky. Pokračovala přes černopolský kopec v trase velkého městského okruhu přes nádraží Královo Pole, Řečkovice a Českou až do Tišnova. Na současné trati vedoucí do Havlíčkova Brodu připomíná starou Tišnovku například budova zastávky v České. Ta svojí polohou respektuje původní vedení kolejí Tišnovky a k současnému kolejišti je pootočena bokem.

Berans´s Söhne – Zbrojovka

Areál dnešní Zbrojovky vznikl v roce 1918 přebudováním původně textilní továrny Berans´s Söhne, která se rozkládala na břehu řeky Svitavy od roku 1894. Po vzniku Československé republiky byla založena státní firma Československé závody na výrobu zbraní v Brně. Kromě původních budov firmy Beran byl areál závodů rozšířen podél Lazaretní ulice až k náspu železniční trati na Českou Třebovou. Vznikl obrovský moderní areál se zajímavou administrativní budovou u vchodu, kam byl umístěn i byt ředitele závodu.

Ve Zbrojovce se vyráběly kromě zbraní pro československou armádu také šicí stroje či licenční psací stroje značky Remington. Mimo vlastní zbrojní výrobu byly v továrně montovány německé a rakouské pušky značky Mauser a Manlicher. Ve 20. letech se rozběhla výroba automobilů vlastní značky, nejprve OMEGA a Disk, následně automobil Z 18. Do roku 1930 jich bylo vyrobeno 2 500 kusů. V roce 1935 vznikl ve Zbrojovce například i lidový vůz Z 6 Hurvínek. Vzhledem ke zhoršující se politické situaci v Evropě bylo rozhodnuto ukončit produkci automobilů a od roku 1936 se zde opět vyráběly pouze zbraně.

Během druhé světové války se zde montovaly zbraně pro Wehrmacht a Waffen SS. Zbrojní výroba také zapříčinila, že se areál továrny stal jedním z hlavních cílů spojeneckých náletů na Brno a na konci války byl silně poškozen. Po skončení války bylo rozhodnuto o vývoji nových traktorů. V listopadu 1945 byl vyroben prototyp traktoru Zetor Z-25. Pojmenování Zetor se udrželo dodnes. Pochází ze slov „Zet“ (vyhláskované první písmeno Zbrojovky) a „or“ (konec slova traktor). Výroba traktorů byla postupně přesunuta do továrny v Líšni, která dokonce převzala do svého názvu název prvního traktoru.

V 80. letech 20. století se postupně utlumuje výroba zbraní a přechází se na výrobu komunikační a výpočetní techniky. Po roce 1989 živořící podnik  zcela zanikl. V současné době je celý areál v soukromém vlastnictví a plánuje se zde výstavba obytně administrativní čtvrti Nová Zbrojovka. Revitalizace počítá se zachováním některých původních továrních budov a jejich konverzí na bydlení.

Briessův pivovar – Zbrojovka

Ve vnitrobloku mezi ulicemi Dukelskou a Gargulákovou stojí výrazná cihlová věžovitá budova. Několikapatrová stavba kombinuje omítané zdivo s cihlovými detaily, což je styl typický pro průmyslové stavby na přelomu 19. a 20. století. Její součástí je také původní komín. Od konce 19. století zde fungovala sladovna založená Rudolfem Briessem, podnikatelem židovského původu, narozeném v roce 1869 v Prostějově. V roce 1900 byl do obchodního rejstříku připsaný veřejný společník Jakob Feiwell a firma nadále vystupovala pod názvem Feiwell & Briess. V roce 1906 Rudolf Briess odešel do Olomouce, kde založil novou sladovnu, a provoz v Husovicích se stal pobočkou olomoucké firmy. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se firma rozdělila. Husovická pobočka se osamostatnila a Rudolf Briess se natrvalo přestěhoval do Brna.

V roce 1931 vstoupil do společnosti Rudolfův syn Erich jako prokurista. Na konci 30. let musela Briessova rodina řešit, jak čelit vzrůstajícímu nacistickému nebezpečí. Erichovi se podařilo v roce 1938 odejít z Československa do Spojených států. Po okupaci Československa byla na Briessovu sladovnu jako židovský majetek dosazena nucená správa.  Rudolf Briess byl v roce 1942 transportován do Terezína, kde následně zemřel. Během druhé světové války byla Briessova sladovna přičleněna ke Zbrojovce a vyráběly se v ní zbraně pro Wehrmacht.

Po válce se Erich Briess snažil získat majetek zpět a obnovit v něm sladovnickou výrobu. Tento plán se mu ale nezdařil a sladovna byla i s ostatními provozy znárodněna. Potomci rodiny Briessovy žijí dodnes v USA a dokonce podnikají ve stejném oboru jako jejich předci v Brně, tedy ve sladovnictví. Po druhé světové válce byla bývalá sladovna ponechána v majetku Zbrojovky a následně převedena pod firmu Zetor, divize Motory.  V 80. letech 20. století byla v její blízkosti vybudována nová motorárna Zetoru a staré budovy sladovny byly postupně opuštěny. Po ukončení výroby v motorárně v roce 1999 budovu Sladovny zakoupila firma Kubíček vyrábějící horkovzdušné balony. Následně zde nějakou dobu byly ateliéry a výtvarné dílny. V současnosti celé území čeká řada změn v souvislosti s budováním velkého městského okruhu a k němu náležejících komunikací. Budova Briessov sladovny by si ale určitě jako zajímavá stavba brněnského industriálního dědictví zasloužila rekonstrukci a smysluplné využití.

Projekt je relizován v rámci projektu Dáme na vás. Předpokládaný termín dokončení – jaro 2021.

Autor projektu: Ing. arch. Olga Strublová