Löw – Zwicker – arizace židovského majetku

Na trojúhelníkovém pozemku mezi ulicí Cejl a řekou Svitavou leží areál bývalé textilní továrny založené Adolfem Löwem v druhé polovině 19. století. Adolf Löw, jako většina příslušníků první generace židovských podnikatelů, pocházel z chudé rodiny z Vysočiny. Vyučil se tkalcem a po založení tkalcovny se společně se svým švagrem Bedřichem Schmalem stal jedním z nejvýraznějších podnikatelů v Rakousku-Uhersku. Textilní výrobu postupně přesunul na Vysočinu do Malého Beranova a Helenína, kde ji také předal svému neméně úspěšnému synovi Karlovi. Budovy na ulici Cejl prodal roku 1900 firmě Himmelreich & Zwicker, která zde pokračovala v textilní výrobě.

Většina textilních firem od poloviny 19. století patřila židovským majitelům, kteří pocházeli z chudých rodin s tradicí textilní výroby na jednom stavu, popřípadě prodejem textilního zboží. Během jedné až dvou generací se těmto „selfmademannům“ podařilo vybudovat továrnická impéria zdaleka přesahující hranice Rakouska-Uherska i nástupnického Československa. Během období první republiky se většina židovských podnikatelů hlásila k německé národnosti a i jejich hlavní dorozumívací řečí byla němčina.

Během politicky bouřlivých 30. let a s nástupem nacismu v Německu začali ti politicky prozíravější hledat cesty z ohrožené Evropy. Některým z nich se to podařilo, ale většina z nich zůstala v Československu, a po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava na ně dopadla celá tíha tak zvaných Norimberských zákonů. Tyto zákonné úpravy, platící v Německu již od 1. ledna 1938, zakazovaly Židům podnikat v obchodě i ve výrobě a nabízet obchodní služby. Na jejich základě byly německé podniky takzvaně arizovány. V praxi to znamenalo, že do židovských podniků byl dosazen nucený správce, který měl dvě možnosti. Buď jemu svěřený podnik přivedl ke krachu, anebo podnik za velmi výhodných podmínek prodal, většinou sám sobě. Původní židovští majitelé byli vyhnáni nejen ze svých firem, ale také domů a bytů, a byli sestěhováni do dříve dělnických pavlačových domů v oblasti ulic Cejl, Francouzská a Bratislavská. Odsud byli následně transportováni do koncentračních táborů.

Po skončení druhé světové války byly dříve židovské, nyní arizované firmy konfiskovány dle dekretu prezidenta republiky jako majetek německý. Pokud se původním majitelům podařilo přežít holokaust a žádali o navrácení svého majetku, většinou se jim restituce nepodařila vyřešit do roku 1948. Po komunistickém puči byla smetena ze stolu a nikdo se jí dále nezabýval. Následně byla většina brněnských textilek sloučena do závodů Vlněna a Mosilana.