Průvodcem ve vile Tutenhad aneb Repák, Droběna a svatá trpělivost

10. 8. 2019

Vilu Tugendhat znají všichni. Snad každý člověk u nás někdy slyšel o slavné vile, která je architektonickým skvostem a dokonce i památkou UNESCO. V roce 1992 se v ní dohodlo rozdělení Československa, její památková obnova přišla na desítky milionů korun a návštěvníci musí i sedm let po jejím znovuotevření čekat na volné místo na prohlídce i několik měsíců.

Jakýkoli novinový článek o moderní architektuře nebo i o obyčejné opravě venkovského domu zmíní vilu Tugendhat od Ludwiga Miese van der Rohe. Známé jsou legendy o onyxové stěně, pohyblivých oknech a bohaté židovské rodině, která svou luxusní vilu musela opustit kvůli nacistům a blížící se válce. Během ní si navíc stavba užila necitlivé úpravy i bombardování, po válce pak i zničující rabování. Příběh vily veřejnost fascinuje. Málokdo ji ale zažil i jinak, než z prohlídkového okruhu. Málokdo ví, který kus dřeva je původní a který už ne. Málokdo ví, jaké to je být ve vile úplně sám. Vědí to současní obyvatelé vily – průvodci. A já byl jedním z nich. Pracoval jsem ve vile v letech 2014 a 2015 a bylo to super! Byli jsme skvělá parta, a co je ještě víc super, pořád jsme.

Být průvodcem ve vile Tugendhat je poměrně výjimečná diagnóza. Přináší mnoho povinností i výsad. Průvodce musí vědět všechno – o stavbě, o historii, o rodině, o restitucích. Musí to být někdo, kdo se vyzná v architektuře, ve stavebnictví, v moderních dějinách i v právu, protože otázky návštěvníků jsou nadmíru všetečné. Musí umět česky, anglicky a k tomu ideálně i německy či francouzsky. Musí být rozeným vypravěčem. Prohlídky ve vile Tugendhat se nepodobají běžným prohlídkám na hradech a zámcích. Nečekejte monotónní kolovrátek s nepřirozenou dikcí a textem naučeným nazpaměť. Každý průvodce vypráví příběh vily jinak. Sám jsem svůj výklad vždy přizpůsoboval návštěvníkům podle jejich zájmů – někdo se ptal na složení omítek a nosnost pilířů, někoho více zajímaly osudy rodiny Tugendhatových a Löw-Beerových. Vždycky jsem se snažil na návštěvníky napojit – a spíš než prohlídka to kolikrát bylo přátelské povídání při procházce vilou. Nejlepším momentem bylo, když jsem skupinu po točitém schodišti zavedl do hlavního obytného prostoru, do onoho „skleněného pokoje“ – a chvíli jsem návštěvníky nechal vstřebávat tu krásu. Vila nikdy nezevšední, já se vždycky kochal s nimi.

Je to původní?

Některé věci se opakují na každé prohlídce. Zažíval jsem je já před lety a zažívají je i průvodci současní. Ta „nejvíc nevtipná“ se stává hned po příhodu do vstupní haly, kde návštěvníkům speciální přístroj – návlekovač – opatří obuv ochrannou fólií. „To taky navrhl Mies van der Rohe?“ – zaznívá z úst nápaditých vtipálků s železnou pravidelností. Nejčastějším dotazem během prohlídky je „A tohle je taky původní?“, přičemž myšleno je úplně cokoli od nábytku, linolea a vypínačů až po evidentně nepůvodní květiny. Cokoli interaktivního ale návštěvníky baví, ať už jsou to různé hádanky či praktické ukázky. Milují sledovat spouštění oken, baví je tipovat, kolik co ve vile stálo, s dojetím koukají k místu v zahradě, kde jednou v létě seděl Klaus a Mečiar. Prádelnu skoro pokaždé nějaký šprýmař odhaduje na palírnu, fotokomoru zase ti odvážnější na mučírnu. S oblibou jsem návštěvníky vodil i do tzv. mísicí komory v technickém zázemí vzduchotechniky – do ní se musí vniknout úzkým otvorem ve výrazném podřepu nebo po kolenou. Uvnitř je tma a speciální komůrka s mořskými kameny, na které jsem lidem vždy posvítil mobilem. Prohlídka je vlastně taková one-man-show, na konci zpravidla odměněná potleskem, což hodně potěší.

Návštěvníků je hodně, jsou různorodí, a tak je potřeba být shovívavý. Průvodci proto mají svatou trpělivost. Veřejnost bohužel ne vždy chápe, že vila je obsazená dlouho dopředu, že kapacita prohlídky není nafukovací, nebo že pokladní neobměkčí ani to, že „přijeli až z Řečkovic“. (True story, bro. Pro mimobrněnské: Řečkovice jsou na severním okraji Brna.) Příjmení židovské rodiny, které označuje i vilu, je pro veřejnost docela náročné. Pravidelně nám chodily prosby o rezervaci prohlídky vily Tutenhad (nářeční poukázání na plaza bez končetin), Turandot (opera Giacoma Pucciniho) či dokonce Tutanchamon (starověký egyptský faraon). Průvodci totiž kromě prohlídek vyřizují spolu s pokladními veškerou návštěvnickou agendu – to znamená desítky e-mailů a telefonátů každý den. Mies van der Rohe navíc vilu navrhl pro jednu rodinu, a ne pro turisty. Není tu žádná čekárna a toalety jsou schované v technickém přízemí, aby nerušily. V přízemí prohlídky končí, takže pokud návštěvník potřebuje již před prohlídkou („Kde tu máte wecko?“), průvodce ho musí individuálně zavést oklikou až dolů. A vůbec mají návštěvníci občas pěkně ztřeštěné nápady. Nedávno jedna dospělá návštěvnice prorazila ochranné sklo a zmáčkla požární tlačítko. Když do tří minut před vilou zastavilo několik hasičských aut a hasiči s hadicemi už málem přelézali plot, paní zrudla a řekla jen „Oni vážně přijeli…“

Hodně budeš někde. Ale ve vile leda až za čtvrt roku

Co průvodce zažívá a běžný návštěvník nikoli? Průvodce má klíč od branky a nemusí zvonit. Průvodce smí spustit pohyblivá okna. Průvodce používá slavný návlekovač několikrát denně (a může mít z častého působení tepla zničené boty). Zaměstnanec vily nemívá volné víkendy a svátky, zato je jeho dnem klidu a odpočinku pondělí, což je zavírací den. Průvodce se setká s lidmi, které by jinak neměl šanci potkat. Sám jsem provázel několik slavných herců nebo třeba izraelského velvyslance, takže jsem mohl uplatnit hebrejštinu, kterou se ze zájmu učím. Průvodci a pokladní také obývají část vily určenou původně pro personál – v místnosti za garáží je pokladna i průvodcovna oddělená příčkou. Za ní je kout se stolem, počítačem a nástěnkou. Právě tam průvodci vyřizují v mezičase svých prohlídek telefonáty a rezervace. A u toho jsme si tenkrát pouštěli hudbu či vtipná videa. Nejoblíbenějšími hitovkami bylo Lean On od Major Lazer, DJ Snake a MØ, Anaconda Nicky Minaj nebo Drakeovo Hotline Bling. Vánoční hymnou býval remix motivu z Popelky: „Pusť tam Droběnu!“ Ujížděli jsme také na hláškách z Jolandy nebo ze sestřihů z devadesátkového Kolotoče. I když bylo hodně práce, vždycky byla dobrá nálada. Z průvodců a pokladních se rychle stávali kamarádi, co se schází i po práci a slaví kde co. Samozřejmě, že personální obsazení vily se průběžně obměňuje, ale i napříč „generacemi“ se více méně pořád známe a ve volném čase i mimo vilu vídáme. Takovým naším interním rituálem je popíjení repáku, tedy pálenky z řepy. Chutná trochu jako zeleninový salát a trochu jako když „ryješ rypákem v hlíně“. Na rozloučenou se vyrábí odcházejícím členům pamětní papundekly (ten svůj pořád mám). Dokonce chodíváme na výlety a skládáme písničky. To není práce, to je dream job.

Právě průvodci mají lví podíl na tom, že vila zvládá už několik let odbavovat obří nápor návštěvníků. Až zase někdy uslyšíte o tom, že vila Tugendhat má rekordní návštěvnost a že se na prohlídku čeká třeba i půl roku, vzpomeňte si na průvodce a pokladní. Jsou to totiž oni, kdo každému návštěvníkovi vyřídí rezervaci a z prohlídky udělají nezapomenutelný zážitek.  Skupina nadšených mladých lidí, kteří vilu milují a ze kterých se stala fajn parta kamarádů. Navíc to byli právě průvodci a pokladní z vily (a ze Špilberku, tedy obyčejní zaměstnanci Muzea města Brna), kdo v rámci občanského sdružení úspěšně rozvířil záchranu sousedské Arnoldovy vily.

Paní Greta Tugendhat na své přednášce v Brně v roce 1968 mimo jiné řekla, že by si přála, aby byl ve vile život. Průvodci jí toto přání plní každý den (v rámci otevírací doby). A já tímto srdečně zdravím své přátele z vily.

Vilu Tutenhad najdete na adrese Černopolní 45 a www.Tugendhat.eu. Pokud jste si však nezarezervovali vstup s několikaměsíčním předstihem, vaše jediná šance k návštěvě vily je s Brnopasem.

Fenomén je dílem konkrétního autora, nevyjadřuje oficiální stanovisko města Brna ani TIC BRNO.