Fenomén Brno

Roman Franc o focení oslavy 30 let projevu Václava Havla v americkém kongresu

2. dubna 2020

V únoru uběhlo 30 let od legendárního projevu Václava Havla v americkém kongresu, kde také proběhlo slavnostní připomínkové setkání. Součástí české delegace byl Roman Franc, který měl tu čest pořídit památeční skupinovou fotografii. Po napínavém návratu do Česka strávil 14 dní v povinné karanténě, a první rozhovor poskytl (ni)KAM v Brně.

Rozhovor z 29. března 2020

1. Začínal jste jako fotograf v kanceláři Václava Havla. Musela to být neobvyklá práce. Jak na to vzpomínáte?

To bylo v době, kdy jsem fotil v Divadle Husa na provázku a tenkrát tam začal jezdit Václav Havel nacvičovat s Vladimírem Morávkem a já jsem měl ve škole (Institut tvůrčí fotografie) úkol „medailon osobnosti“. Tak jsem si říkal, zkusím Václava Havla. Tehdejší tajemník, pan Vidlák, byl dobrej, dali jsme si k tomu bonbón, a když jsem mu řekl, že na srdci mám tento úkol do školy, tak se tomu začal smát a řekl, že to by chtěl každý. Že takových žádostí mají spoustu. Hezky jsme se pobavili, vzal si kontakt, že se když tak ozve. Jenže on se za 14 dní fakt ozval. Že se díval na fotky, že se mu to líbí a že bychom to mohli zkusit. A tak to začalo.

Pouť v Naloučanském kostele Roman Franc

Mohl jsem si fotit, co jsem chtěl. Původně byla domluva, že budu fotit portréty Václava Havla v různých situacích, jak budu chtít já. Nesměl jsem je akorát nějak omezovat, což jsem se snažil, ale občas bylo potřeba nějakou situaci pozdržet nebo vyčistit. Pak se k tomu přidalo, že jsem měl možnost fotit spoustu lidí kolem Václava Havla, jeho zahraniční návštěvy, třeba Dalajlámu. To se tak nabalilo. Ale měl jsem volnost, kterou jsem si řídil (všechno bylo jen na mě), bylo mi to umožněno, tolerovali mě. Vlastně z toho s některými lidmi z kanceláře vzniklo až přátelství. S panem Vidlákem jsme ve spojení, nebo s Petrem Jančárkem, který dokumentoval posledních 6 let života Václava Havla, jsme taky kamarádi.

Byla to pro mě i taková zkušenost trochu bokem, že vlastně spousta věcí jde, i když si člověk původně myslí, že nejdou a jen je potřeba být o tom přesvědčenej, myslet to vážně a vysvětlit to těm lidem. Aby si nemysleli, že si z nich děláš legraci, nebo že je nějak zneužíváš. Musí pochopit, že víš, co děláš. Což je někdy těžší přesvědčit sebe sama než někoho jinýho.

Byla to strašně zajímavá zkušenost. Jednak v tom, že jsem často pracoval s lidmi, které bych se (tehdy) bál i jen potkat a vždycky jsem se tomu musel nějak postavit a vždycky jsem měl nějak omezené možnosti. Vycvičilo mě to a vyzkoušel jsem si, že ty věci jdou a že člověk si může prosadit svou, když to dává hlavu a patu. Když třeba ochranka řekne, že to nejde, že to neexistuje, jak jsem si to vymyslel, a pak když na to přijde a zopakuju to tomu konkrétnímu člověku, tak ten řekne: „jo, není potíž, tak si vyzuju boty, sundám si ponožky a vylezu si tady 2 metry na stůl klidně, protože věřím, že to máš rozmyšlený“.

Hasiči z Naloučan Roman Franc

2. Popište nám situaci kolem oslavy výročí 30 let od projevu Václava Havla v americkém kongresu. Jak zapadá ona památeční fotografie do Vaší tvorby?

Vloni jsem zjistil, že Petr Jančárek, který dokumentoval posledních 6 let života Václava Havla, začíná z toho materiálu dávat něco dohromady. Zjistil jsem, že na to nemá peníze, když spustil kampaň na Hit Hitu. Tak jsem se jim ozval, nabídl nějaké fotky jako odměny, což ocenili, byli rádi. Pobavili jsme se a taky jsem zjistil, že nemají ani producenta, který by ten film nějak uchopil. To je důležitá věc – ve vztahu k Fondu české kinematografie, k festivalům atd. Jde o to mít dobrého producenta. Já jsem tou dobou končil (s Pavlem Jurdou) sokolský film a měli jsme producenta Jirku Konečného z Endorfilmu. Považuji ho za jednoho z nejšikovnějších českých producentů. Tak jsem je propojil a vznikla dohoda, že do toho filmu vstoupí.

Pak se mi je ještě povedlo propojit s člověkem – s mým kamarádem z Brna, který nabídl, že by ten film zafinancoval a nedal jim žádný limit. Teď je to tak, že se uvažuje, že by hudbu k tomu filmu měli dělat Stouni, protože to tam nějak sedí a prezident měl Stouny rád a tak.

Jak Petr Jančárek cestoval s prezidentem všude možně po světě, zná se dobře s paní Albrightovou a se spoustou dalších lidí. A jeden lobbista a právník v americkém kongresu, který může za tamní instalaci Havlovy busty, zařídil, že ve spolupráci s kongresem vznikla tahle akce, vzpomínkový večer ke třiceti letům od projevu Václava Havla. Pozvali nás, tak jsme jeli. Můj úkol jsem si splnil už tím, že jsem propojil Jirku Konečného s Petrem Jančárkem i s tím mým kamarádem, který to financuje. Ze strany české ambasády vzešlo přání, jestli bych udělal nějakou vzpomínkovou fotku. Ta by sloužila jednak jako památka všem lidem, kteří se na tom podíleli, i jako památka obecně, prostě to zdokumentovat. Byl jsem rád, že to po mě chtějí, protože se těm velkoformátovým fotkám věnuji. Čas od času, na různých místech. Odletěli jsme tam v půlce února a bylo to super.

Roman Franc vystudoval Institut tvůrčí fotografie v Opavě (a taky tělesnou výchovu na Masarykově univerzitě), žije v Brně a je zastoupen v mezinárodních sbírkách včetně knihovny amerického kongresu, Museum of Fine Arts Houston, Museum of Modern Art in Rio de Janeiro. Nejčastěji fotí černobíle, lidi, Flexaretem nebo velkoformátové skupinové scény deskovým foťákem 4x5 palců. Zastupuje jej Pictura Gallery v Indianě. Spolupracoval s kanceláří Václava Havla a je také adoptivním synem Černého koně - šamana kmene Navaho.

Roman Franc * 1983, Brno

Vanuatu (ostrov Tanna) – kostel katolické misie Roman Franc

3. Jako fotograf jste zvyklý, že lidi dělají, co jim řeknete. Poslouchali Vás i v kongresu?

Bylo to vtipné, protože jsem se hlavně bál,  abych to všechno dobře zvládl. Člověk má tu možnost jen jednu, nese odpovědnost za to, že když už tam jede, jsou s tím spojené náklady na cestu a pak je to jen okamžik. Má na to jen okamžik, aby to zachytil. Je potřeba si pohrát se vším, aby to dobře vypadalo, aby to bylo dobře technicky, aby na něco nezapomněl. Protože ta věc už se nedá zopakovat.

Chtěl jsem si všechno vyzkoušet dopředu a promyslet, ale kvůli bezpečnostním okolnostem to nešlo úplně omrknout. Díval jsem se na fotky toho sálu a pak jsem měl dvě hodiny, kdy jsem tam mohl předem jít a nějak to vymyslet. Zjistil jsem, že je tam šílená tma a aby to dopadlo dobře a mělo to hloubku, ostrost a všechno, že budu muset exponovat po dobu kolem 4 sekund. „To je blbý, to chci vidět, jak mi tam vydrží lidi.“ Taky jsem nemohl nechat foťák na pódiu. Měl jsem na zemi páskou označené místo, abych pak mohl jen přijít, postavit si foťák, zkontrolovat zaostření, udělat dvě fotky a zmizet. Bylo na to strašně málo času.

Easdale island – Mistrovství světa v házení žabek Roman Franc

Bylo domluvené, že půjdu na pódium po Joan Baezové. Tak jsem tam vylezl a v tu chvíli je to, jako když skočíte padákem. Já jsem jednou skočil padákem a od té doby to k tomu přirovnávám. Člověk se bojí, strašně se bojí, do poslední minuty, a když ho z toho letadla vykopnou, tak už se nebojí a jen dělá to, co má. Začal jsem pak fotit. Dostal jsem mikrofon a tomu plnému sálu, těm 500 lidem jsem říkal, co mají dělat. A říkal jsem jim, že jsem pomalý a fotím speciální technikou, tak že se mají dívat do foťáku, můžou dýchat, ale nesmí mrkat, ideálně. Tak jsem to komentoval a oni u každé věty, co jsem řekl, se začali strašně smát, celý ten sál. Spíš to vypadlo jako nějaká show a já jsem nevěděl, čím to je.

Nechtěl jsem na sebe strhávat pozornost, ale nešlo to. Ze sálu se začaly ozývat takové výkřiky: „This is so Czech.“, tak jsem si říkal, že to je asi dobrá atmosféra. Udělal jsem dva snímky po těch čtyřech sekundách, zmizel jsem z pódia a jen jsem doufal, že to všechno bude v pohodě.

Večer na recepci v kongresu za mnou přišlo plno lidí, plácali mě po ramenech a říkali, že to bylo dobré, že to focené bylo úžasné, že si původně mysleli, že jsem herec, že to měla být nějaká programová vložka. Smáli se, že to byl zážitek. Pak mi psalo strašně moc lidí, nějaká congresswoman za stát Texas, že by tu fotku chtěla, že na to má dobré vzpomínky. Zpátky k té otázce – nikoho jsem nějak přemlouvat nemusel, jen jsem se to snažil udělat co nejvtipnější.

Hody v Obřanech Roman Franc

4. Co zaujalo Američany na Vaší práci?

Do Ameriky jsem začal jezdit tak před deseti roky.  Začalo to tak, že jsem dostal pocit, že nemůžu být závislý jen na tom, co se děje tady v Brně a okolí. Takže jsem si vzal portfolio a řekl si, že s ním vyrazím do Ameriky, do New Yorku, obejdu pár galerií, určitě mě budou všichni chtít, vybuduji si tam… něco a prostě bude to fajn. Tak jsem jel a měl jsem koupenou zpáteční jízdenku za měsíc. Prvních 14 dnů jsem bydlel u kamarádky. A zjistil jsem, že to tam nikoho nezajímá. Do některých galerií jsem se dostal. Oficiálně jsem si domluvil schůzku, někde mi řekli, že nemají čas, tam kde jsem si schůzku domluvil, řekli, že je to hezký, ale že na to vlastně taky nemají čas. Asi tak po deseti dnech neustálého obcházení jsem začal mít depresi, co tam vlastně dělám a začal jsem to přehodnocovat.

Objevil jsem takový bleší trh v Brooklynu, kde se prodávaly vintage hadry a nábytek, tak jsem si řekl, že tam budu prodávat svoje fotky a katalogy. Napsal jsem jim a oni, že můžu, ale že mají waiting list, tak že možná někdy příští měsíc. Já, že to už budu fuč. A oni, že jim mám poslat mail s dalšími fotkami a že uvidí. Za pár hodin se mi ozvali, že to vypadá very cool a že by tam to místo bylo, kdybych chtěl. A že stánek stojí 200$ na den – to bylo skoro všechno, co jsem měl. Ale řekl jsem si, že je to nějaké znamení a udělal jsem to. Šel jsem na blešák do Brooklynu prodávat svoje fotky a knížky. Na Pennsylvania Station jsem natrhal v květináči nějaké tulipány, dal jsem je do vázy, měl jsem takovou tu deku z letadla – tu jsem měl jako ubrus na a udělal jsem si cedulku „CZECH FLEXARET PHOTOGRAPHY“. Prodával jsem fotky za 800$ a knížky za 30$. Byl jsem tam dva dny a prodal jsem skoro všechny knížky a dvě fotky kanadskému sběrateli z Vancouveru.

Poznal jsem spoustu lidí a hrozně mě to nakoplo. Naplnilo mě to takovou energií, což jsem opravdu potřeboval. Mě baví dělat tu práci a zároveň být v kontaktu s lidmi a bavit se o tom, užívat si, že se to někomu líbí.

Vybudoval jsem si nějaké kontakty a začal jsem jezdit do Houstonu na FotoFest, což je taková „historická“ věc, od roku 1983, jedna z největších (a „nejstarších“) událostí svého druhu na světě. Pak se mi povedlo získat svoji galerii v Indianě. Šlo to step by step. Jde o to, že to není jen o fotkách, ale musí to být v souladu s osobností. Nestačí si oblíbit jen fotky, Američani si musí oblíbit i vás. A když se to spojí a mají rádi, co děláte a mají rádi i vás a věří vám a jste autentický, tak to funguje. Já měl štěstí a nějak to zafungovalo.

Myslivecká výroční schůze v Ocmanicích Roman Franc

5. Jaká byla cesta zpět? Dnes Vám končí karanténa, jak jste ji zvládl a co se teď chystáte podniknout?

Cesta zpět byla docela náročná. Začalo to tím, že jsem viděl, co se děje v Evropě. Když jsem odjížděl, ještě to nebylo takové a nedokázal jsem domyslet, jaké obrátky to může nabrat. Mohl jsem být opatrnější, asi jsem to zlehčil.

V Americe, když jsem přijel, to bylo v pohodě. Ten večer, kdy jsem přijel, říkal jejich prezident, že koronavirus je hoax a že je to namířeno proti jeho volební kampani atd. Jenže během pár dnů se to obrátilo a začal říkat, že Spojené státy jsou ve válce a zakázal vstup Evropanů do Ameriky. Začaly se zavírat velké kulturní akce a stornovat lety. Nás tam bylo Čechů víc, tak každý začal po vlastní ose shánět, co se dá. Já jsem měl letenku přes Student Agency, která se mnou vůbec nekomunikovala, nebo řekli, že se mi ozvou, až bude čas. Dovolat se nedalo, nebo když dalo, řekli, že mě nemají kam přepojit. Potřeboval jsem přebookovat letenku, abych stihl odletět. To se mi nepovedlo, tak jsem pak začal volat přímo na aerolinky. Taky se nedalo dovolat, hned zavěsili. Začal jsem jezdit na letiště, tam jsem stál řady a vždy se snažil ukecat tu paní za přepážkou, jestli nemůže něco udělat. Jednou to vypadalo, že u American Airlines by to šlo, ale chtěli 700$, v podstatě cenu nové letenky. To jsem bral jako poslední možnost, navíc jsem věděl, že i tyto letenky se stornují, takže to nebyla žádná záruka.

Americký kongres – společná fotografie všech hostů třicátého výročí od projevu Václava Havla v americkém kongresu ke stažení na www.RomanFranc.cz

Pomohl mi jeden člověk z Brna – kamarád,  který vlastní start- upovou firmu na prodej letenek a sbírá moje fotky. Vyčlenil mi jednu paní, která se o mě starala a zabookovala mi letenku hned na další den. Vystál jsem si ještě řadu u British Airways a povedlo se mi přesvědčit paní, aby mi tu novou rezervaci propojila s tou starou. Povedlo se, takže jsem už ani nic neplatil a dostal se přes Londýn domů. Trvalo tak dva až tři dny, ale pak už byla cesta hladká. Pak to všechno zavřeli. Mám tam ještě spoustu známých, kteří tam zůstali a zatím neví, jak se dostanou domů.

Karanténa mi končí dnes, nějak jsem to zvládl. Jsem zavřený v podnájmu, který jsme si najali těsně předtím, než jsem odjížděl do Houstonu. Moje žena je u rodičů a zásobují mě. Dávají mi nákupy na plot, vyperou mi věci. Je to jako nějaká hra ve skautu. Jako bych držel tři orlí pera, kdy člověk nesmí být vidět a tak.

Přemýšlím, jak dál. Situace se nějak vyvíjí. Chtěl bych začít něco dělat v rámci dovolených možností a respektovat nařízení. Zároveň chce žena ochránit její rodiče, o které se stará, tak nevím, jestli se uvidíme, abych je nějak neohrozil. Dnes jsme to řešili, co si počneme, jak to uděláme. Ještě nevíme.

Více Romana France

Přehrát video

Interview

Roman Franc pro Artotéku Moravské galerie

Pošli rozhovor s Romanem Francem dál do světa.