Martin Šeda: MAČ – zážitek bez předstírání

30. června 2020

Na policích nebo v knihovničce leží obstojná sbírka knih a na nich ještě obstojnější vrstva prachu. Možná to znáte. Čtení je nádherný způsob trávení volné chvíle. Jen si ty chvilky často necháváme na dobu, „až bude čas“ (tedy něco mezi nikdy a důchodem). Ať už čtete opravdu aktivně, nebo stylem „někdy potom“, blíží se váš – náš – MAČ měsíc. Měsíc autorského čtení.

V tmavém koutku místnosti hltá mladý básník proud přesně formulovaných myšlenek a zapáleně znásilňuje zápisníček – svou vlastní bránu k věčnosti. Prošedivělý mluvčí sedící s nohama zkříženýma na židli jednou rukou típá doutník a druhou rukou zaklapne knihu.

Do ticha, které se rozhostilo s poslední větou.

Přichází okamžik intelektuální katarze, který plebejsky utne až nadšený potlesk mladého básníka. Přítomné opustil duch okamžiku, následují hodiny vstřebávání. Neuchopitelnost bytí se zhmotňuje v debatách lidí, „kteří vědí“.

Střih.

Do Husy dobíhám akorát na čas. Sotva stihnu zjistit, kde „se to děje“. V sále jsem jako poslední. „Ticho!“ pochopím z výrazu paní, vedle které si přisedám na kraj řady, zatímco si s chirurgickou přesností přisouvám židličku tak, abych barbarsky nerušil kulturní zážitek. Píše se rok 2015 a toto je moje první návštěva Měsíce autorského čtení. Vlastně autorského čtení vůbec.

Nejsem přitom z těch, jejichž čtenářská kariéra skončila u Honzíkovy cesty nebo Dětí z Bullerbynu. Mezi mnou a návštěvou autorského čtení však do té doby stála hlavně výše popsaná, utkvělá představa. Přesněji: strach z vlastní nepatřičnosti ve společnosti lidí, „kteří vědí“.

Přehnaně romantický výjev zevšedněl prakticky hned. V dobrém smyslu. Za stolečkem místo tajemného, leč autoritativně vzhlížejícího kmeta sedí hezky prostý Hájíček a předčítá z nového románu: hlavním hrdinou je úředník katastrálního úřadu. Nuda? Kdeže. Hodinové čtení uteče, sotva stihnu dopít.

Po čtení následuje diskuze, pivo a cigárko. Večer s prózou je náročný asi jako návštěva kina. Jen bez otravného křoupání popcornu v sále. Chuť přežvýknout mám hlavně knihu, která mi právě byla servírována. (Dešťová hůl, kupuji ještě na místě.)

Patnáct.

Přesně o tolik ročníků festivalu jsem před svou první návštěvou přišel. Do Brna mezitím přijely stovky autorů z celého světa – od Kanady po Bělorusko. Letos je tomu tedy dvacet let, co MAČ trpělivě pracuje na vylepšení vizitky Brna jako města „beer, villa and motorcycles“ v očích cizinců.

V relativní tichosti. Bez elitářského balastu. Bez politického pózování, bez šampíčka a slavnostního stříhání, bez do prsou bijících projevů o „události, která dělá Brno opravdovým Brnem, a lidé si ji zaslouží“. Trpělivě a kvalitně. S rozpočtem novinářského rautu na Moto GP.

Kouzlo měsíce barvité kultury se tak během posledních let rozšířilo i do dalších měst. Spolu s Brnem hostí MAČ i Ostrava, slovenské Košice a polská Wroclav. Nebo ukrajinský Lvov. (Z osobních zkušeností doporučuji zastávku právě tam. Čeká vás živé město s atmosférou v ulicích podobnou Brnu, skvělá kuchyně a zvláštní kulturní zážitky. Třeba v kavárně Masoch, kde se vodkou a bičem psal i kus brněnské politické historie.)

MAČ je zážitkem bez předstírání. Fenoménem, který přesahuje hranice Brna. Otevřený klub, který přijímá nové členy po celý červenec.

Každý den v měsíci se v Brně představí jeden autor (/autorka) z Česka a jeden (/jedna) z Maďarska. Co den, to dva autoři. Co večer, to zážitek. Zážitek, který nemusí léta na polici chytat prach. Chytají ho tam všechny ročníky, kterých jsme se nezúčastnili. A k těm už se v důchodu nevrátíme.

Fenomén je dílem konkrétního autora, nevyjadřuje oficiální stanovisko města Brna ani TIC BRNO.