Marie Hvozdecká: Brno a folklor patří k sobě

Marie Hvozdecká (28. 6. 2022)

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč je naše druhé největší město tak nerozlučně spjato s folklorem? Tradiční lidovou kulturu si přece většina z nás spojuje spíše s vesnicí. Tak si to vezmeme hezky od začátku.

Trnó chlapci, trnó, už jich vezó k Brno, poskákali s voza, báli se Francóza.

Sušil 1633, z Mokré od Brna

Dnes, když už naše záda neničí pluhy ale spíše sedavá zaměstnání, za to můžeme být do jisté míry vděční. Jen díky této fascinaci se nám zachovaly sběry lidových písní nebo krojových součástek. Můžeme tak naše bolavé hřbety protáhnout při tancích více než sto let starých.

V Českých zemích vše ještě bobtnalo stále silnějším vlivem národního obrození. Jeho příznivci spatřovali v tradiční lidové kultuře více než rousseauvskou nezkaženost našeho (beztak zkaženého) lidského pokolení, spíše jedinečnost a bohatství vlastního národa. Tento obdiv už od začátku 19. století venkovské obyvatelstvo také vědomě i nevědomě ovlivňoval. Jak by vám bylo, kdyby vás při okopávání brambor (které jste se sotva naučili pěstovat) jeden pán z města maloval a druhý po vás (se zápisníčkem v ruce) chtěl, abyste mu u toho zpívali.

Moje rozmilá, od voza jděte, ať si fěrtoušek nepomažete. Já sem dnes ráno kola namazal, by mně přes Brno vozejk nevrzal.

Sušil 2078, ze Zvoly

Podobné myšlenky proplouvaly Evropou a usadily se i v Brně. Přesuňme se na přelom 19. a 20. století. Jakým způsobem pronikala lidová kultura do povědomí Brňanů a jak je možné, že se v něm udržela dodnes?

• – Některé brněnské ulice už se v noci rozsvěcují svítiplynem. Téměř polovina obyvatel je německá. České obyvatelstvo tvoří většinou dělníci z brněnských továren. Díky nim se město postupně počešťuje. Po roce 1850 se Brno zbavuje sevření hradebním systémem a srůstá se svými předměstími.
• – Patří k němu už také augustiniánský klášter na Starém Brně. Roku 1884 tam umírá Johann Gregor Mendel. Rekviem za oblíbeného a pokrokového opata řídí téměř třicetiletý Leoš Janáček. Ten už postupně podléhá kouzlu lidové hudby a začíná za ní podnikat objevné cesty přímo do terénu.
• – Janáčkovým přítelem je František Bartoš. Společnou snahou vydávají roku 1890 svoji první sbírku – Kytici národních písní moravských.
• – Své 20. výročí brzy oslaví Vesna – spolek, který vzdělává brněnské ženy, a to výhradně česky.
• – Dvacetiletý bude i Besední dům – bašta českého spolkového a kulturního života. Roku 1892 na Janáčkův podnět vystoupí v jeho honosném sále “úsečný slovem i smyčcem” horňácký primáš Pavel Trn se svými muzikanty.
• – V Praze i na mnoha jiných místech se chystá Národopisná výstava českoslovanská.
• – Roku 1908 vzniká jeden z našich nejstarších folklorních souborů fungující dodnes. Tehdy jako volné sdružení studentů Moravského Slovácka, dnes dobře znám jako Slovácký krúžek Brno (ten pražský je starší, ale nikomu to neříkejte).
• – Lidovou kulturu podporují také Sokolové. Vidět to můžeme nejen na krojích nebo praporech. V roce 1914 plánuje brněnský Sokol i velkou národopisnou slavnost. Má se jmenovat Moravský rok. Nakonec k ní však nedojde, protože je o den dříve spáchán sarajevský atentát na Františka Ferdinanda d’Este.
• – Po válce na něho ale navazuje Slovácký rok, který se dodnes koná v Kyjově (v roce 2021 oslavil rovnou stovku).
• – 29. 10. 1918 oznámí členové českého Národního výboru brněnské veřejnosti shromážděné před Besedním domem zprávu o vzniku samostatné Československé republiky.

Ho Staříků majó synka, nechce mně jé dat maměnka, to je, Bože, syneček, červené jak hřebíček.

Ha dež von de po dědině, každé na ňé vokazuje, jak mo svěčijó šate; viděla sem jé take.

Bartoš 0232, z Líšně

Historické okamžiky i významné osobnosti přispěly k dnešnímu vztahu folkloru a Brna značnou měrou. Výrazně tento vztah formovala i lidová kultura samotná.

Ach, kdybys ty věděla, má panenko roztomilá, jaký já mám šaty, o, co bysi plakala, má panenko roztomilá, a já s tebó taky!

Já mám šaty zelený a červeném vyložený, klobók lemovaný, to já musím nositi, má panenko roztomilá, do nédelší smrti!

Sušil 1602 Ze Slavíkovic od Rousínova

Na frontě práce sloužíme straně, jsme její velká opora, pro úsměv dětí, rozkvetlé stráně, střežíme odkaz února.

Budovatelská píseň

Projevy tradiční lidové kultury se od meziválečných let postupně politizovaly. S nástupem komunistické strany k moci se folklor stává součástí propagandy. Když se budoval socialismus, bylo tehdejším politikům jasné, že musí stavět na něčem, co mají lidi rádi, co znají a co má silný sociální přesah.

V podhoubí 50. poválečných let rostly soubory jako houby po dešti. Ve městech (Brno nevyjímaje) se měla folklorní tělesa stát nositelem myšlenek socialistického realismu. Při jejich vzniku tedy nešlo o uchování tradice, ale o její zneužití pro reprezentaci režimu. Sociální rámec, který byl k vzniku souborů nezbytný, se ale nakonec politické moci stal osudným. V mnoha případech se totiž folklorní soubory stávají spíše útočištěm lidské i umělecké svobody. To vše v relativně bezpečných kulisách politických hesel.

V této atmosféře vznikalo v Brně mnoho souborů a muzik, které fungují dodnes. Patří mezi ně Javorník, Šafrán, Jánošík (dnešní VUS Ondráš) a také nejvýraznější těleso té doby – Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů (BROLN). Stylizace, kterou orchestr v práci s lidovou písní využíval, se stala metou mnoha amatérských těles. Hlubší zájem o zpracovávaný materiál ovšem zapříčinil také sběry písní v terénu a rozšiřování rozhlasového archivu. Výrazné osobnosti jednotlivých regionů jako bratři Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová, Milan Križo nebo Mária Mačošková se stali sólisty BROLNu a v Brně je bylo možné potkat. Někteří se do města vypravovali pouze za zpěvem, jiní i za studiem.

Studenti si kromě buchet od maminky vozili i vlastní regionální folklor a tradice. Tak tomu bylo třeba v případě VSĽPT Poľana, který v roce 1949 založil student Mendelovy univerzity Milan Križo.

Jedním z dějinných tvůrců byl také Jaromír Nečas – rozhlasový redaktor, skladatel a cimbalista. V Československé (později Českém) rozhlase působil od roku 1952 v podstatě celou druhou polovinu 20. století až do důchodu (a vlastně i potom). Tento hudební vizionář vysílal na brněnských frekvencích na konci sedmdesátých let pořad s názvem Barevný zpívající svět. Stal se tak objevitelem world music pro zemi, která strádala v hluboké normalizaci.

V této době už folklor pomalu ztrácel budovatelský podtext, nadšených milovníků folkloru ale neubývalo a stále vznikala nová tělesa. V Brně to byl například v roce 1974 soubor Májek, o rok později Brněnský Valášek a Líšňáci.

Folklor už ve svém původním a přirozeném prostředí mizí. Jeho druhá pódiová existence, tedy folklorismus, se mezi odbornou veřejností bere trochu s despektem. Soubory a oživované zvyky jsou jevem, který nemůžeme zařadit do folkloru, ale zároveň s ním úzce souvisejí. Od osmdesátých let už se ale jako nezanedbatelný kus kultury stávají předmětem studia etnologů.

U Brna se rozednívá, má milá mně vypovídá. Vypověz mně, vypověz, připoví mně jiná ješče dnes.

Sušil 0937 Z Pavlovic

Od dob Mánesa a Janáčka byla tradiční lidová kultura inspirací pro umělce všech možných odvětví a žánrů. Tento tvůrčí potenciál byl uměle brzděn mantinely komunistického režimu. Po sametové revoluci politický tlak na folklorní tělesa ustal. Mezi tím ale původní formy lidové kultury téměř vymizely a ty zbylé jsou z velké části pokroucené a zakryté nánosem dějinného balastu a kýče. Naštěstí je i z těchto fragmentů stále patrná její původní krása. Po šlechtě a komunistickém režimu se sice tradiční lidová kultura stává nástrojem komerce, stále jsou tu lidé, kteří s ní pracují s citem a pokorou.

Oživování tradic Brno baví stále. Vznikají další folklorní soubory, například v roce 1991 FS Púčik, který dodnes prezentuje folklor slovenských regionů. Fascinující je neutuchající nadšení, se kterým se obnovují původní hody, dožínky a dokonce i předválečná podoba krojů. Pokusili se ji podle dobových pramenů zrekonstruovat v Novém Lískovci a Vinohradech, Bohunicích, Bosonohách, Chrlicích, Černovicích, Komárově a Přízřenicích, Maloměřicích a Obřanech, Řečkovicích, Starém Lískovci a Žabovřeskách. Bývalá dělnická kolonie „Kamenka” žádný tradiční oděv nemá, ale její obyvatelé si před pár lety vytvořili „kroj”,  aby měli v čem chodit na místní hody.

V současné době existuje na území Brna kolem 20 folklorních souborů. V podstatě každý týden můžete v brněnských vinárnách nebo na ulici slyšet alespoň jednu z téměř 30 cimbálových muzik. Některé zpracovávají folklor Brněnska, jiné si udržují tradice svých domácích regionů nebo doprovází folklorní soubory. Více než 15 folklorních těles mají v Brně cizinci. Folklor je součástí programu brněnských hudebních festivalů, pořádají se kurzy lidové výšivky, obnovila se činnost ženského spolku Vesna, ulicemi prochází každoročně fašankový průvod.

Folklor je jedinečný brněnský fenomén i 300 let po Rousseauovi a 100 let po Janáčkovi. Co by na to asi řekli?

Fenomén je dílem konkrétního autora (Marie Hvozdecká), nevyjadřuje oficiální stanovisko města Brna ani TIC BRNO.