Kristýna Sněgoňová: Zachránil jsem Mendela, pánové!

Kristýna Sněgonová, povídka z knihy Zákon genu, aneb Antologie české fantastiky

 

I ostatní přítomní působili pochybovačně, ostatně Karásek disponoval pouze čestným doktorátem a do výzkumného týmu byl nominován v rámci dotačního programu Absolventi vysoké školy života ve vědě, takže pochybnost o smyslu svolané porady byla na místě. Kombinace Karáskovy intelektuální omezenosti a přesvědčení o tom, že mezi odborníky Akademie věd představuje hlas zdravého rozumu, byla smrtící, především pro všechny ostatní. Bohužel pro ně byl Karásek taky synem známého evropského politika a jeho působení v Akademii věd se tak nezpochybňovalo. Nikdy.

Redl se ohlédl po Týcovi. Proč je tu ten idiot?

Na rozdíl od Novotné ale Týc Redlovu znakování obočím nevěnoval pozornost.

Karásek se přestal houpat a konečně nervózní přítomné oslovil: „Možná to bude znít neuvěřitelně, kolegové…, ale skromnost stranou, našel jsem řešení našeho problému.“

Redl si u Karáska skromnosti nikdy nepovšiml. Novotná zase jeho kompetentnosti k hledání řešení jakéhokoliv problému, natož toho, nad kterým se marně scházeli už celé měsíce. Neznělo to neuvěřitelně. Bylo to nemožné.

Nechápavě se na sebe podívali.

„Přesně tak,“ pokračoval Karásek, i když se nikdo na nic nezeptal, protože většina přítomných nebyla mocna slova. „Přišel jsem na to, jak zabránit soumraku lidstva. Jak zvrátit škody napáchané nekontrolovatelnými genetickými manipulacemi.“

Genetické manipulace nebyly nekontrolovatelné, pomyslel si Redl. Byly jen nedostatečně kontrolované, protože jsme se nechali unést vlastní mocí…

Nahlas ale neřekl nic, zaskočený už tím, že Karásek dokázal obtížné slovo vyslovit. Pak si ale všiml, že pár ostatních se předklonilo s výrazy nesměle tázavými. Jak? Na otázku, jak zachránit to, co zbylo z lidstva, neplodný pozůstatek kdysi deseti miliard více či méně zdravých lidí, se snažili odpovědět už dlouho, a tak po odpovědi lapali jako tonoucí po vzduchu – jakkoliv nepravděpodobné se zdálo, že by mohla zaznít z úst odborníka z lidu Karáska.

Lidstvo doběhlo k jedné z met, po které dlouho toužilo – ovládlo genetiku a s ní i budoucnost sebe sama –, ale, jak už mu bylo vlastní, zakoplo o ni a zlomilo si nohu. To, co začalo jako chvályhodná snaha léčit nemoci, které se zdály neléčitelné, a nakrmit hladové, přerostlo v lavinu genetických manipulací, ze kterých se stala nová, mnohem hrůznější rakovina.

A ta prorostla celým lidstvem.

Legální i nelegální genetická střediska se hroutila pod náporem žadatelů toužících po vlastním zdokonalení nebo potomkovi na přání – i Redl dostával do schránky reklamní letáky reprodukčních klinik, na kterých si mohl vybrat barvu očí dítěte z dvanáctistránkového vzorníku – i ve chvíli, kdy se ukázalo, že lidský organismus stále skrývá tajemství, která ve skutečnosti nikdy neodhalili. Jako by byla v Božím plánu pojistka, která měla spustit autodestrukci v okamžiku, kdy zajdou lidé ve zkoumání sebe sama moc daleko.

Cvak.

A bylo to.

Geneticky upravení jedinci se začali rozpadat. Rychlostí, kterou moderní medicína neuměla vysvětlit, se začaly objevovat a šířit nové nemoci. Plodnost mužů i žen začala klesat a metody, které problémy s ní řešily do té doby, přestaly fungovat. Celé to působilo, jako by někdo řekl Tak dost! a všechno se opravdu zastavilo, aniž to dávalo smysl v kontextu toho, co si lidstvo myslelo, že ví. Dokonce i agnostik Redl si to, co se dělo v posledních letech, neuměl vysvětlit jinak než – cítil, že se červená, ačkoliv ta slova nahlas vůbec nepronesl – Božím zásahem.

A tak tu seděli, po měsících hledání čehokoliv, co by konec jejich druhu aspoň zpomalilo, pokud už ne odvrátilo, a Karásek nadšeně zapínal projektor.

Na plátně se objevila fotografie muže v černém kněžském rouchu. Jemný úsměv, kulaté brýle.

Všichni přítomní ho poznali, ale Karásek přesto považoval za nutné jeho identitu ozřejmit: „Johann Gregor Mendělejev.“

„Mendel,“ opravil ho doktor Mikulík.

„Ano, zkráceně Mendel.“

„Ne, kolego, jsou to dva různí…“

Karásek mávl rukou. „Jak asi všichni víme, jedná se o otce moderní genetiky.“

Novotná přimhouřila oči. Všichni, očividně.

„A tak mě napadlo…“ Karásek se na pár sekund odmlčel, aby docílil žádoucí dramatičnosti. „Kdyby nebylo otce moderní genetiky, nebylo by ani moderní genetiky.“

„Děkujeme za lekci výrokové logiky,“ promluvil doktor Hrubý, „ale tvrdil jste, že nabízíte řešení problému.“

Karásek nechápavě nakrčil nos. „Právě jsem to řekl. Musíme zabít Mendela.“

V místnosti se rozhostilo ticho tak hluboké, až se Redlovi zdálo, že nečekaně ohluchl. Když uslyšel hrkání vozíku s občerstvením, který do místnosti vtlačila postarší sekretářka, ulevilo se mu.

„Kafe?“ oslovila přítomné.

„Zabít Mendela?“ zopakoval pomalu Mikulík a podíval se na Týce.

Ten se sklopeným pohledem obracel pero mezi prsty.

Karásek kývl.

„To asi nebude potřeba,“ podotkla Novotná, „už mrtvý je.“

„Oddělení experimentální chronologie dostalo povolení použít stroj času v rámci řešení našeho problému. Můžeme se vrátit do patnáctého století a Mendela zabít.“

Redl zkřivil tvář. O Karáskově erudovanosti si iluze nedělal, ale tak velkorysé nakládání s daty bylo moc i na něho.

„Tak dáte si to kafe?“ houkla sekretářka.

„Vypadněte,“ poradil jí Mikulík a znovu se otočil na Týce. „Co je to za pitomost? A nemyslím to patnácté století.“

Týc ani tentokrát neodpověděl.

Zato Karásek poklepal ukazovátkem o desku stolu. „Jednou už se to povedlo.“

„Zabít Mendela?“ zeptal se nechápavě doktor Vrba.

Ostatní se po sobě pochybovačně podívali.

„Mám za to, že o něčem takovém bychom věděli,“ nadhodil Redl.

Karásek přepnul na snímek čtyř neznámých lidí. „V roce 1999 se skupina odborníků vypravila do minulosti, aby zabila Einsteina.“

Mikulík se předklonil. „Cože?!“

„Rozhodli se zabít Einsteina, aby zabránili degeneraci žen. Rostly jim vousy.“

Novotná si zakryla tvář dlaní a na plátno se dívala jen skrze ukazováček a prostředníček.

„To jsem viděla ve filmu pro pamětníky,“ poznamenala sekretářka.

„Protože je to z filmu pro pamětníky,“ hlesl Vrba, „a vy jste měla vypadnout.“

Mikulík po pár sekundách hledání na tabletu vyvolal webovou stránku. „Zabil jsem Einsteina, pánové! je sci-fi komedie…“

„Já dávám přednost slovu dokument,“ přerušil ho Karásek.

Mikulík zvedl oči od tabletu. „Je to komedie.“

„A Einsteina v ní ani nezabijou,“ dodala sekretářka. „Fakt si nedáte kafe?“

„Já bych si asi dal,“ zamumlal Redl. „S rumem.“

„Nechte nás,“ řekl sekretářce Týc.

Poslechla a odhrkala i s vozíkem a tlumeným reptáním.

Karásek nepatrně znejistěl. „Takže neumřel? Viděl jsem jen pár scén na Youtube.“

Novotná schovaná za vlastní dlaní tlumeně zasténala.

„Dal nám teorie relativity, myšlenku kvantování elektromagnetického pole i vysvětlení fotoelektrického jevu,“ vyjmenoval Vrba, vědom si své intelektuální převahy. „Evidentně pokus o atentát přežil.“

„Navíc fiktivní,“ připomněl Mikulík. „Ve skutečnosti by něco takového nemělo šanci na úspěch.“

„To zní poraženecky, kolego,“ promluvil nečekaně Týc. „A my se přece nevzdáváme…“

Všichni přítomní se na něho šokovaně podívali.

Slyší to samé co my? naznačila Novotná ústy Redlovi.

Proč nám ta ženská nabízela kafe, když pak zmizela? pomyslel si Redl.

„To samozřejmě ne, ale…“ Mikulík zaváhal. „Řešení založené na zápletce sto let staré komedie je…, panebože, je absurdní ztrátou času.“

„Vyzkoušeli jsme i podivnější věci,“ namítl Týc. Hrubý nesouhlasně povytáhl obočí, ale Redl, který se už, bohužel, účastnil pokusu nazvaného Čištění pohlavních cest pomocí tvořivé síly čaker, zachmuřeně kývl. „A čas si navíc můžeme podmanit.“

„Stejně jako jsme si podmanili genetiku?“ neudržel se Hrubý. „Protože to se nám náramně povedlo.“

Týc potřásl hlavou. „Rozdíl je v tom, že tehdy jsme měli co ztratit. Teď…“

Všichni přítomní se bezděčně podívali k oknu. I když byly závěsy zatažené, za tlustou vrstvou skla se rozkládal svět, ve kterém jejich druh pomalu, ale nevyhnutelně vymíral. A oni tu byli proto, aby se tomu pokusili zabránit. Jakkoliv.

Karásek se spokojeně rozhlédl. „Takže… zabijeme Mendela, pánové?“

 

V následujících dnech měl Redl pocit, že se propadl do paralelního vesmíru, ve kterém nesmysly dávaly smysl všem kromě něj. Zabil jsem Einsteina, pánové! byla komedie natočená v roce 1969 podle scénáře Miloše Macourka, Oldřicha Lipského a Josefa Nesvatby, z nichž přinejmenším první dva byli proslulými autory bizarních příběhů, ve kterých pokojové rostliny požíraly lidi, operní pěvci bojovali se zloduchy silou svého hlasu a ze všech skříní, které otevřeli středoškolští učitelé, vypadávaly mrtvoly. Redl něco z toho viděl během víkendů strávených u babičky, milovnice starých filmů, ale kdyby mu tehdy někdo řekl, že se na základě jedné z frašek pokusí zachránit lidstvo, považoval by to za stejně absurdní jako jejich zápletky. Ve filmu, který se stal Karáskovi předlohou, se přestali vinou nebezpečného vynálezu rodit děti. Lidstvo došlo k závěru, že za to může zakladatel moderní fyziky, Albert Einstein, a poslalo do minulosti výpravu s cílem zabít ho. Karásek při plánování nemusel prokázat téměř žádnou kreativitu.

Samozřejmě že se to Redl pokusil Týcovi rozmluvit. A nebyl sám.

Netušil, o čem s ním za zavřenými dveřmi mluvili kolegové, ale když vstoupil do jeho pracovny, Týc zvedl ztrhanou tvář. „Tohle je konec, Karle.“

„Ten plán…“

„Můžeme zkusit cestovat do minulosti nebo si tu sednout a točit dalších deset let palci…, ale myslím, že obojí bude mít stejný smysl.“

„Tak proč to vůbec děláme?“ zeptal se Redl. Nebyl to Týc, kdo Mikulíka jen o pár hodin dříve obvinil z poraženectví?

Týc se nevesele usmál. „Děláme to proto, že máme strach nedělat nic.“

Složení týmu na cestu do minulosti dokázal Redl odhadnout přesně – kvůli grantu s nimi musel cestovat Karásek, ačkoliv Mikulík navrhoval jen vyfotit ho na propagační materiály, před cestou mu otrávit jídlo a nahradit ho někým kompetentním. I když se zdálo, že nad tím Týc uvažuje, nakonec návrh odmítl. Pragmaticky prohlásil, že v situaci, kdy by byla potřeba jednoho člena výpravy obětovat, se jim bude hodit mrtvá váha. Ve skutečnosti se ale bál Karáskovi, který o cestu do minulosti stál, nevyhovět – lidstvo možná nečekala žádná budoucnost, ale stačilo, aby si Karásek postěžoval otci, a ta Týcova mohla být kratší, než by se mu líbilo. Redl slyšel o bunkrech pro privilegované, které budou posledním útočištěm, až lidé pochopí, že už na ničem nezáleží, a na oddělení se šeptalo, že pokud si to nepokazí, bude mít místo v jednom z nich i Týcova rodina. Karásek sám se netajil tím, že se chce stát slavným – po zachránci lidstva by určitě pojmenovali přinejmenším Akademii věd a on jejími chodbami posledních pár dní procházel, jako by k tomu už došlo. Proti účasti Novotné divoce, přestože marně protestoval. Ne proto, že by byl misogyn, naopak, víno, ženy a zpěv byly asi jedinou oblastí, na kterou byl skutečný odborník, nýbrž proto, že ačkoliv z filmu, který se mu stal inspirací, viděl jen ukázky na Youtube, pamatoval si, že za selhání mise mohla žena.

„Budou s ní jen problémy, věřte mi,“ šeptal a nevraživě přitom pozoroval Novotnou, která si z nabídky vybírala dobové oblečení. „Zamiluje se do Mendela, zachrání mu život, a pak… pak… Už nevím, ale určitě to nedopadlo dobře.“

Redl zavrtěl hlavou. „Mendel byl řeholník. A doktorka Novotná je profesionálka. A ten dokument byla komedie z minulého století. Nacházím jen velmi málo paralel.“

„Možná krom té, že ani náš pokus nedopadne dobře,“ houkl přes rameno Mikulík.

Ten byl na misi vybrán jako odborník na dobové reálie. Pocit marnosti z toho, jakým směrem se jeho vědecká dráha vydala, se ani nesnažil skrýt. Jediné, co ho dokázalo obměkčit, byla možnost vyzkoušet kuchyni devatenáctého století. Jeho rodiče vlastnili jednu z posledních restaurací, ve kterých se jídlo připravovalo tradičním způsobem – před přechodem na státem řízené zdravé stravování s převahou geneticky upravených surovin. Nakonec byli i oni nuceni zavřít a Mikulík si dodnes stěžoval, že všechno ze závodní jídelny chutná ve srovnání s tím jako papír.

Příprava na misi by se dala označit za pochybnou – možná dokonce i za tristní. Nepochybně proto, že ji z velké části vedl Karásek. V jejím rámci museli dvakrát shlédnout inkriminovanou komedii a předvést, jak by Mendela zabili, kdyby selhal zvolený způsob – bezbolestná smrtící injekce. Novotná ke Karáskovi přistoupila, zručným chvatem ho složila k zemi, a pak mu chvíli klečela na krku, než začal modrat, načež prohlásila, že přesně takhle by zabila Mendela, kdyby celý ten nápad nebyl debilní. Podle Karáska tím jen potvrdila, že pokud mise selže, bude to její vinou.

Redl nepředvedl nic. Využil zmatku, když se dva technici pokoušeli Novotnou od Karáska odtrhnout, a šel si zakouřit do opuštěné zasedací místnosti – neelektronické cigarety byly dávno zakázané, ale v soumraku lidstva už na tom málo záleželo a pod rukou se dalo sehnat všechno. Redl zapnul klimatizaci, zapálil si, potáhl a zadíval se z okna. Připomínalo jednosměrné zrcadlo, takže se při pohledu zvenčí všechno uvnitř zdálo zahalené rouškou tajemna, ze zasedací místnosti měl však Redl část města pod sebou jako na dlani. I když všechno vypadalo normálně, na rozích nehořela auta, na kandelábrech neviseli mrtví a ulicemi se nevalily davy, nad vším jako by se vznášel opar zmaru. Konec světa neprovázely atomové výbuchy ani biblické potopy, a přesto končil, pomalu a drásavě. Lidé dál žili, milovali se a nenáviděli a každé ráno vstávali a večer usínali, ale ne proto, že by věřili v budoucnost, jen proto, že jinou přítomnost neznali.

A ještě jim to nedošlo naplno.

Nebe bylo olověně šedé a i to Redlovi připadalo jako znamení – žádné světlé zítřky je nečekaly, jen postupný pád do zapomnění. Až zmizí oni, nezůstane nikdo, kdo by si je pamatoval, jen prázdná města postupně se hroutící do sebe.

Dokouřil, zamával rukou, aby rozehnal kouř, který klimatizace nenasála, a pak se vrátil do výcvikového sálu. Náladu mu to nezlepšilo – Karásek všem ukazoval zarudlé místo na krku, na kterém Novotná klečela, zatímco pachatelka si bez zájmu leštila nehty o lem halenky. Vždyť i Týc hledání řešení vzdal a snažil se je jen vytížit tak, aby nezačali vlivem situace páchat sebevraždy, nebo hůř, aby nahlas a otevřeně nepřiznali, že Akademie věd, na kterou spoléhali ti, co ještě nezanechali všech nadějí, už nadějí zanechala.

Stroj času byl zatím v experimentální fázi a povolení k použití se mu dostalo ve zrychleném schvalovacím řízení, ale Týc je ujistil, že po technické stránce je plně připraven. Redl si nebyl jistý, jestli tomu věří, ale byl si jistý, že je mu to jedno. Byl vědec, rodinu neměl a jediná smysluplná věc, kterou pro lidstvo mohl udělat, bylo koupit mu čas. Plán se mu zdál dál pitomý, ale jedno se mu nechat muselo – udělat cokoliv, jak řekl Týc, bylo lepší, než nedělat nic. Mendelova smrt vývoj pravděpodobně nezastaví, ale rozhodně ho změní. Byl génius. Jen osm let zkoumání mu stačilo k tomu, k čemu jiní potřebovali celé životy. Ty nejsložitější souvislosti odhalil na základě pozorování na malé klášterní zahrádce. Bylo to neskutečné, a kdyby se nedělo to, co se dělo, samotná představa zabít někoho takového by mu připadala hrůzostrašná.

… ale představa konce lidstva ho děsila víc.

Je to vyšší dobro, připomněl si.

„Připraveni?“ zeptal se Týc, když je doprovázel ke stroji času.

Na rozdíl od komedie, která jim byla inspirací – Redlovi to dál připadalo surrealistické, a kdyby Týc řekl, že až selžou oni, vyzkouší zaříkávače, proutkaře a tu ženskou, co na internetu vykládala budoucnost z výkalů svých dvanácti koček, nedivil by se –, byl jejich stroj času od pohledu vysoce funkční zařízení. Ovládala ho celá řada lidí u konzol rozmístěných po obvodu obrovské místnosti, která působila jako středisko vesmírného výzkumu. A svým způsobem jím i byla. Stroj samotný byl v podstatě soustavou kovových obručí, drátů a kabelů, přičemž jeho střed připomínal dlouhý tunel. Mohutná vrata, která ho uzavírala, byla teď otevřená. Ve vzduchu se vznášel zvláštní pach připomínající ozón.

Energetická spotřeba byla tak obrovská, že množství energie, které měli k dispozici, stačilo jen na jeden pokus. Pokud se předtím cítili pod tlakem, když se to dozvěděli, nebylo to lepší.

Vedoucí programu, nervózní muž s kruhy pod očima, jim vysvětlil, že v podstatě jen půjdou obručemi tak dlouho, dokud nevyjdou v devatenáctém století – když ale začal mluvit o zakřivení časoprostoru, Karásek ho blahosklonně zastavil: „Nemáme čas na povídání. Zachraňujeme tu lidstvo.“

Mikulík obrátil oči v sloup a Redl se zatvářil omluvně. Doufal, že budou mít kolegové, jimž do týmu na základě podobného dotačního programu nominovali šimpanze, pochopení.

„Připravte se k zahájení operace Zabití Mendela,“ oznámil hlas zkreslený reproduktorem.

„To to nemohli pojmenovat jinak?“ hlesl Mikulík.

„Původně to měl pojmenovávat zástupce jejich programu,“ zašeptala Novotná. „Doktor Bongo.“

„Ta opice?!“

„Ta opice. Takže být vámi, byla bych ráda za to, co máme.“

Redl se úkosem podíval na Karáska a nebyl si jistý, jestli má opravdu důvod být rád za to, co má.

Přistoupili k první, úctyhodně velké obruči. Slabé hučení, které se v místnosti celou dobu ozývalo, zesílilo, když se jednotlivé obruče začaly roztáčet – každá jinou rychlostí, různými směry. Z toho pohledu se Redlovi začal zvedat žaludek, a tak, když odpočet, který se linul z reproduktoru, dospěl k nule, vyrazil vpřed. Nic nechtěl mít za sebou tak rychle jako tohle.

„Ještě moment!“ zavolal za ním Týc.

Redl se otočil ve chvíli, kdy byl polovinou těla za první z obručí.

Karásek toho využil a předběhl ho, Novotná zaváhala, ale když ji Mikulík popohnal, vstoupila do obruče i ona. Tunel před nimi se zdál mnohem delší, než být mohl, ale možná pokračoval i mimo budovu.

„Ano?“ zeptal se Redl.

Týc položil Redlovi ruku na rameno. „Proč myslíte, že jsem vybral zrovna vás?“

„Protože…“ Redl zaváhal, „… umíme německy?“

„Protože vám chci dát šanci. Vám.“ Týc Redlovo rameno stiskl. „V devatenáctém století žádný stroj času není. Ale je tam budoucnost. Delší než jeden lidský život a lepší, než by vás čekala tady.“

„Já… nerozumím,“ řekl Redl, ale možná jen rozumět nechtěl.

Hučení ještě zesílilo.

„Ta cesta je jednosměrná. V minulosti už zůstanete.“ Týc Redla prudce strčil do obruče. „Hodně štěstí!“

Vrata se zavřela.

 

„Cože?“ zařval Mikulík – v tunelu byla naprostá tma a roztočené obruče hučely jako turbíny motoru letadla. „Co říkal?“

Redl by byl radši, kdyby se přeslechl i on.

Naštěstí byl hluk tak silný, že Mikulík svou otázku neopakoval.

Cesta obručemi byla dlouhá. Redlovi se zdálo, že museli Akademii věd dávno opustit. Bylo mu nesnesitelné horko a současně mu po zádech přebíhal mráz. Jeho dech se ve vzduchu měnil v páru, ale košili měl ke kůži přilepenou potem. Nedokázal říct, jestli je v tunelu teplo, nebo zima, a to ho vyděsilo víc než cokoliv jiného. Jako by tu známé zákony a jistoty života přestávaly platit. Nohy mu začaly těžknout. Měl pocit, že stoupá do prudkého svahu, nedokázal popadnout dech a pot ho už štípal i v očích. Chtěl zvednout ruce, aby se ujistil, že jsou okolo něj další obruče, ale ten jednoduchý pohyb ho stál víc sil, než si myslel, že je možné. Zmocnila se ho hrůza, když si uvědomil, že měl při tom pokusu narazit buď na kov obručí, nebo na své kolegy, ale kolem sebe má jen prázdno. Z hrdla se mu vydral sten, ale nikdo mu neodpověděl.

Pak se zablesklo a na okamžik bylo všude kolem bílo. Redlovi se zdálo, že ho cosi popadlo za ruce, nohy i hlavu a současně ho táhne a trhá na kousky. Už nesténal, řval, ale dál mu nikdo neodpovídal, dokud…

Náraz mu vyrazil dech.

Pokusil se ho popadnout a divoce kolem sebe šátral rukama, ale skrze slzy viděl všechno rozmazané. Pak ho něco uhodilo do zad, jednou, dvakrát, a jemu se konečně povedlo nadechnout se.

Rozhlédl se.

Vedle něj klečela Novotná bílá jako smrt, Mikulík zvracel opodál. Blb Karásek vypadal, že se do minulosti dostal první třídou vysokorychlostního vlaku, zatímco oni sami cestovali nacpaní do zavazadlového prostoru staré karosy – stál s rukama v bok, zhluboka vdechoval jarní vzduch a spokojeně se rozhlížel po Zámeckém, za pár desítek let už Mendlově, náměstí. Udusaná zem, stromy lemující Svratecký náhon, domky, které na konci století odstraní, a v pozadí monumentální bazilika. Klášter, mlýn, meandr u spodní části Velké Pekařské ulice, to všechno působilo ve srovnání se současnou podobou náměstí neskutečně.

„Nevypadá to tu špatně,“ pochvaloval si Karásek. „Čekal jsem mnohem víc špíny a mrzáků, možná i mor.“

„Tím líp pro vás,“ zamumlal Redl. „Už tu zůstanete.“

Všichni se po něm podívali.

A tak jim zopakoval, co do obručí zakřičel Týc. Nikdo o jeho slovech nepochyboval. A nikdo jimi taky nebyl nadšený. Mikulík se ve svém parádním svrchníku posadil na zem u dřevěného plotu jednoho z domků, začal se houpat dopředu a dozadu a opakovat: „Ne, ne, ne.“ Novotná upřela pohled na baziliku. Jemný dubnový vánek jí čechral vlasy, ale ona sama byla nehybná. Redla trochu nepatřičně napadlo, že jí 19. století sluší, a potom si uvědomil, že i kdyby neslušelo, nemá na vybranou. Pár sekund jen stáli, případně seděli, přičemž pozornost jim věnoval jen osamělý muž, na kterého se ale Redl zoufale zašklebil, čímž ho odehnal.

Karásek se zamračil. „Ale… moje plány, kariéra… Nemůžu přece zůstat ve středověku!“

„Toho se bát nemusíte,“ utrousil Redl. „Středověk dávno skončil.“

„Takže…,“ Novotná zaváhala, „… budeme žít tady?“

„Pokud se nenecháme chytit a odsoudit za Mendelovu vraždu, v opačném případě už bychom toho moc nezažili…“ Redl nechal poslední slova viset ve studeném dubnovém vzduchu. „Berme to ale z té lepší stránky.“

Mikulík vstal. „Asi jste dostal jiný plán akce než já. V tom mém je jen jedna stránka a ta stojí za…“

„Pokud se nám Mendela zabít nepovede, nebo jeho smrt nezvrátí to, co se stane,“ přerušil ho Redl, „zůstaneme v době, která má budoucnost.“

Mikulík se prudce nadechl, ale pak se zarazil.

Redl kývl. „Přesně tak. Ať už se nám povede zachránit lidstvo, nebo ne, sebe jsme právě zachránili.“

Novotná se na Redla překvapeně podívala. Takhle o tom možná nikdo z nich neuvažoval, ale Týc ano – to, že je sem poslal, bylo to nejlepší, co jim mohl dát. Ačkoliv se o tom mohl zmínit předem… I kdyby se rozhodli Mendela nezabít, aby neriskovali ohrožení křehké kauzality a nežádoucí efekt motýlích křídel, na rozdíl ode všech, které nechali v přítomnosti, měli budoucnost. Možná nebudou mít děti, ale vyhnou se ztrátě všech jistot, rabování a ničení a nelítostnému boji o místa v útočištích, až nabere konec světa vyšší rychlost. A Redl nepochyboval, že ji nabere.

Pokud mělo lidstvo dostatek energie jen na jeden pokus se strojem času…, věřil vůbec Týc, že by se jim cestou do minulosti mohlo povést zachránit někoho jiného než sebe?

Mikulík pochopil a vydechl. Novotná se rozhlédla znovu, ale tentokrát zkoumavě, jako by si už představovala, o kolik jiný bude asi život v 19. století.

„Tak to ne!“ zarazil Redla Karásek. „Vedoucí týmu jsem já a tým bude pokračovat podle plánu!“

Mikulík bodl ukazováčkem do vzduchu. „Jen protože jste ho vymyslel vy, a podle toho taky vypadá.“

„Ne! Protože… Protože… na nás spoléhají miliardy lidí. Jsme jejich jediná naděje.“

„Jestli je jejich jediná naděje váš takzvaný plán, vyhynutí si zaslouží, Obi-Wane.“

„Podle mě mi jen závidíte. Pokud si vzpomínám, vy jste s žádným plánem nepřišel.“

„Přišel jsem se třemi, ale možná na vás byly jejich víceslabičné názvy až moc komplikované…“

Redl nechal Mikulíka se s Karáskem hádat a přistoupil k Novotné.

„Uděláme to?“ zeptala se potichu. „Teď, když můžeme jen zůstat a žít… Budeme vraždit, abychom zachránili lidstvo?“

Redl si kladl tu samou otázku od chvíle, kdy prošel obručemi. Zabít někoho jen proto, že jeho myšlenky lidé zneužili a sami sobě tím uškodili, pokládal za nespravedlivé, ale… To, co řekl Karásek, ho nečekaně zasáhlo. Miliardy lidí, z nichž většina o jejich pokusu netušila, na ně přesto spoléhaly. Týc sice prohlásil, že se je rozhodl zachránit cestou do minulosti, ale kdyby mu šlo jen o to, vybral by ženu a tři muže, z nichž jeden měl jen maturitu z dvouleté nástavby na soukromé hotelové škole, mocného otce a přesvědčení, že hypotéza a hypnóza jsou synonyma, což ve výzkumu působilo nemalé problémy? Ne!

Musel tomu věřit.

Aspoň trochu.

„Poslali nás sem proto. Nemůžeme to nezkusit.“

Uvědomoval si, že zní, jako by se pokoušel přesvědčit sám sebe, a ne Novotnou, ale nemohl si pomoct. Jeho morální dilema by usnadnilo, kdyby plán na zabití Mendela nepocházel z Karáskovy hlavy. Úkosem se podíval na Karáska a zjistil, že mezitím popadl Mikulíka za klopy kabátu a začal s ním cloumat. Mikulík sebou cloumat nechal, což mohl Redl s trochou snahy brát jako vítězství varianty „Zabít Mendela“ nad variantou „Sbohem, a díky za stroj času“.

Pro vyšší dobro.

Přiskočil k nim a odtrhl je od sebe dřív, než mohli upoutat pozornost.

„Nechte toho,“ řekl a se sebezapřením dodal: „Kolegové.“

Oba se na Redla otočili.

„Nejsme tu proto, abychom se nechali zatknout,“ podpořila ho Novotná, „rozhodně ne ještě před vraždou.“

„Před cestou jsme tomu říkali eliminace,“ připomněl Karásek.

„Říkali, ale doktor Bongo tomu slovu nerozuměl, a navíc to nic nemění na faktu, že je to vražda,“ namítla Novotná.

„Čím déle tu budeme stát a dohadovat se, tím víc pozornosti vzbudíme. A to si nemůžeme dovolit, tím spíš pokud tu budeme muset zůstat,“ připomněl Redl.

„Máte pravdu. Jdeme na to,“ rozhodl Karásek.

„Moment, chcete to udělat teď?“ zarazila se Novotná. „Myslela jsem, že se ubytujeme…, opláchneme…“

„Nepřicestovali jsme sem z Ameriky, ale z naší přítomnosti.“

„Najíst bychom se ale mohli,“ vzpomněl si Mikulík a možná při představě pravé pečené kachny se zelím a knedlíkem zamlaskal.

„Pokud máme Mendela zabít, udělejme to hned,“ zopakoval Karásek.

Novotná se váhavě podívala z jednoho na druhého, a potom kývla.

„Tak dobře,“ souhlasil Redl.

Karásek si bezděčně poklepal na kapsu. Každý z nich měl u sebe pistoli s tlumičem a smrtící injekci – zbraň byla jen záložní variantou pro případ, že by se k Mendelovi ani jednomu z nich nepovedlo dostat dost blízko. V ideálním případě ho zastihnou odpočívat nebo pracovat v zahradě a v nezávazném rozhovoru se k němu jeden z nich skloní a bodne ho, zatímco druhý ho jakoby pozdě varuje před poletující včelou. Mendel usne a ve spánku se mu poklidně zastaví srdce. Hotovo dvacet.

Bohužel pro Redla se brzy ukázalo, že ideální případ nenastane.

Když procházeli kolem muže, který si opřený o zábradlí nad náhonem četl německé noviny, všiml si Redl data na titulní straně.

„1868?!“

Vytrhl muži noviny z ruky, aby se podíval zblízka. Novotná začala rozhořčeného muže uklidňovat, ale Redl to skoro nevnímal. Když nechal ruce klesnout, Novotná popadla noviny a vrátila je muži vedle sebe s omluvou.

„To je pozdě…“

„Takže Mendel už je po smrti?“ zeptal se Karásek zklamaně.

„Měli jsme na to téma sedm porad. Sedm!“ Mikulík rozhodil rukama. „Jak si můžete nepamatovat základní data?“

„Mendel je naživu,“ vložila se mezi ně Novotná šeptem. „Ale své práce s pokusy na rostlinách už zpracoval a publikoval. Pokud má jeho smrt zastavit, zpomalit nebo aspoň změnit to, co se děje v přítomnosti, mělo k ní dojít předtím, než seznámil s genetickými zákony celou vědeckou obec.“

„Chtěli jsme se sem dostat po jeho návratu z Vídně,“ dodal Redl. „Nevím, jestli k něčemu bude…“

„To nezjistíme, dokud to nezkusíme,“ prohlásil Karásek. „A pak se stanu hrdinou…, chci říct…, ne, přesně to chci říct.“

„My to nezjistíme vůbec,“ připomněl Mikulík, „ale když teď máme tolik času, můžeme zabít i Corrense, de Vriese a Tschermaka. Za dvaatřicet let by hrozbu představovali i oni.“

Redl si povzdechl. To samé se u Týce snažil namítat i on – Mendel byl možná první a bezesporu obdivuhodný, ale když jeho pokusy nezávisle na sobě zopakovali a potvrdili tři různí vědci, bylo jen otázkou času, kdy se Země znovu dostane pokud ne tam, kde byla, pak aspoň dost blízko. Znělo to hrozně, ale Mikulík měl pravdu – když už si jako způsob záchrany lidstva vybrali vraždění, mohli v něm pokračovat až do své vlastní smrti. Všichni, kteří následovali po Mendelovi, všichni, kteří přispěli něčím novým, všichni, kteří…

Z té představy se mu zatočila hlava.

Karásek ukázal k opatství. „Jdeme?“

 

Když se přiblížili k opatství, mohl Redl poprvé obdivovat jeho velikost. V přítomnosti bazilika stále stála, ale byla obklopená budovami nesrovnatelné velikosti tak těsně, že působila jako tonoucí, který se marně pokouší dostat nad hladinu a nadechnout se vzduchu. Vlastně z ní znal jen věž a té nikdy nevěnoval pozornost. Během přípravy na misi prostudoval spoustu fotografií, ale soustředil se spíš na přístupové a únikové cesty a okolí než na klášter samotný. Najednou měl pocit, že stojí před něčím, co ho přesahuje v mnoha významech toho slova. Tady ten nenápadný muž s brýlemi formuloval zákony, které překonaly všechno, na čem pracovali jeho současníci? Redl na okamžik zadržel dech, ale pak si vzpomněl, že i když Mendela obdivuje, je tady proto, aby ho zabil a zabránil tak bujení genetických manipulací na samém počátku.

Dlouze se nadechl nosem, semkl rty a s novým odhodláním se vydal do zahrady. Vedle jednoho ze skleníků se skláněl mnich v černé klerice.

„To je on!“ zasyčel Karásek a sáhl do záňadří, kde měl schovanou injekci.

„Neblázněte!“ vyjekla Novotná a popadla ho za ruku. „Vždyť mu nevidíte do tváře!“

„Vypadá jako na obrázcích!“

„Otočení zády tak budou vypadat všichni!“

Mnich utrhl výhonek plevele a otočil se k nim bokem. Byl mladý, s dlouhým špičatým nosem a modrýma očima. Mikulík si oddechl – možná proto, že Novotná Karáska zadržela včas, takže nedošlo k nenapravitelnému omylu, možná proto, že se mu do vraždění zase tolik nechtělo.

Když mladíka uviděl Redl, uvědomil si, co mu uniklo. „Mendel už je opat!“

Karásek se na něj podíval.

„No ano. Je duben 1868,“ pokračoval Redl. „V březnu se tu stal opatem.“

„Tak to jsme nahraní,“ konstatoval Mikulík. „K opatovi nás jen tak nepustí.“

„Máme před nimi dvě století náskok,“ nevzdával se Redl, „nevěřím, že něco nevymyslíme.“

Novotná neochotně pustila Karáska, který dál vypadal, že do někoho smrtící injekci bodne určitě, ať už to Mendel bude, nebo ne. Počkali, až mnich zmizí za skleníkem, a opatrně pokračovali k budově. Redl cítil, jak v něm napětí roste až za únosnou mez. Ještě se nesrovnal s tím, že se nedostanou zpátky, pokud se s něčím takovým vůbec srovnat šlo, ale náhle jako by na tom nezáleželo.

Pokud se to stane…

Až se to stane…

Zmizí naše přítomnost, nahrazená jinou? Nebo zůstane a lidstvo zničí samo sebe, protože ve skutečnosti nejsme ve své minulosti, ale v jednom z miliard paralelních světů? Změníme budoucnost a jen tak mimochodem se nikdy nenarodíme, takže se nebudeme nikdy moct vrátit, abychom mohli zabít Mendela, a tím mimo jiné zabránit svému vlastnímu narození? Bože, kéž bychom tak zabránili tomu Karáskovu…

Nevyznal se v paradoxech cestování časem nad rámec brakovek, které hltal jako kluk, a nedokázal si představit, co se stane, až Mendel předčasně zemře – i když o tom mluvili na sedmi poradách.

Nic, našeptávalo mu jeho vlastní podvědomí. Smrt jediného člověka nezabrání destrukci, na které pracují celé generace lidí. Miliardy a miliardy lidí ničících v touze po lepším, snazším a pohodlnějším životě všechno kolem sebe, včetně sebe samých, nezastaví změna tak nepatrná…

Redl potřásl hlavou, aby tu myšlenku zahnal. Uvědomil si, že se jim povedlo proniknout do budovy. Mezi silnými zdmi a pod vysokými stropy bylo ostré, sžíravé chladno. Novotná si objala paže rukama a Redl odolal pokušení obejmout ji. Jako by vycítila, že by to rád udělal, podívala se na něho. Tentokrát ani nemusela pohnout obočím, aby pochopil, co se mu snaží říct: Lidstvo, které zničilo samo sebe, nás poslalo zničit nevinného člověka, abychom jeho zničení zabránili – copak tobě to nepřipadá špatné?

Ano, ale… vyšší dobro…

Šli vedle sebe a netušili, co by řekli, kdyby na někoho narazili a on se jich zeptal, kam a proč jdou, a Redl si najednou uvědomil, že by mu to nevadilo: kdyby je jeden z mnichů zastavil a oni by museli akci odpískat. Nebo snad jen odložit, aby si ji lépe promysleli, a pak znovu a znovu, dokud by nakonec Mendel za pár let nezemřel sám…

Mikulík se nečekaně zastavil vedle dokořán otevřeného okna. Do chodby jím pronikala slabá vůně jara. „Víte… Já myslím…“

„Nechce se vám do toho,“ pochopila Novotná a po tváři se jí rozlila úleva. „Mně taky ne.“

Karásek se po ní otočil. „Říkal jsem, že ona bude slabý článek plánu!“

„Ten plán má spoustu slabých článků a nemyslím, že je doktorka Novotná jedním z nich,“ Redl zavrtěl hlavou. „Mně se do toho nechce taky. Vím, že jsme to slíbili a… Ale najednou, tady a teď, mě napadlo… Nemáme se kam vrátit. Pro nás už není rozdíl mezi tím, co se stalo, a co se možná stane. Můžeme ovlivnit jen to, co uděláme my sami…“

„A to bude zabití Mendela!“

Mikulík si položil ukazováček na rty. „Pst! Jestli nechcete, aby nás někdo slyšel, přestaňte křičet.“

Ale Karásek vypadal, že s křikem přestat nehodlá. Možná mu na splnění plánu záleželo víc, než si Redl myslel. Snad to bylo jedinkrát v jeho životě, kdy ho někdo bral vážně. Snad mu nešlo ani tak o pokračování lidstva, jako o to, že o něm rozhoduje zrovna on.

„Když teď víme, že tu zůstaneme, máme na vybranou…,“ začal Redl.

„Ne!“ Karásek sáhl do záňadří a vytáhl ne smrtící injekci, ale pistoli a namířil jí na Redla. „Chcete to vzdát? Chcete se vzdát?!“

„O tom přece nemluvím.“

„Vyslali nás sem s jediným cílem, a když ne vy, já ho dosáhnu!“

„Vyslali nás sem, abychom se pokusili zachránit lidstvo,“ promluvil pomalu Redl.

„Vyslali nás sem zabít Mendela!“

„To byl přece jen prostředek, ne cíl. A možná se to nikdy nemělo stát. Možná lepší budoucnosti nedosáhneme tím, že budeme zabíjet…“

Vysloveno nahlas to znělo tak absurdně, že Redl netušil, jak mu to kdy mohlo připadat v pořádku. Možná i on toužil něco udělat, ať už to bylo jakkoliv bizarní.

„To, co potřebujeme ke změně budoucnosti, nemáme tady,“ pomalu si poklepal na náprsní kapsu s vlastní smrtící injekcí, a potom zvedl prst ke spánku: „ale tady. Víme, co se stane, a proč. Můžeme tomu zabránit. Ne tak, že budeme lidi schopné měnit svět vraždit…, ale mluvit s nimi. Připravovat je na to, co by se mohlo stát. Ne zpomalovat je nebo zastavovat, ale učit je, že s velkou mocí přichází velká zodpovědnost. Tak, aby to mohli naučit další. A další.“

Novotná se koutkem oka podívala na Karáska. Jedna ruka jí začala pomalu klouzat k taštičce, ve které měla schovanou pistoli ona. Redl sotva znatelně zavrtěl hlavou. Karásek zaváhal. I když mu na spánku naběhla žíla, zatínal čelisti a v očích měl hrůzu, zuřivost i posedlost, zaváhal.

Polevuje v odhodlání?

„Máme šanci ukázat lidstvu jinou cestu, po které může jít,“ pokračoval Redl s novou nadějí. „Pokud pro něj ale chceme lepší budoucnost, musíme přestat ničit.“

Pár sekund se na sebe dívali. Redl si uvědomil, jak moc se v Karáskovi spletl. Považoval ho za někoho, kdo ničemu nerozumí a rozumět nechce, za…

„Blbost!“ vyplivl Karásek a položil prst na spoušť. „Mohli jste mi pomoct stát se hrdinou, ale rozhodli jste se skončit jako Mendel!“

Tak ne.

Je to debil.

Ve chvíli, kdy se ukazováčkem opřel do spouště, do něj ze strany narazil Mikulík.

Karásek to nečekal – rozhodil ruce, udělal dva vrávoravé kroky, přehoupl se přes okenní rám a s překvapeným ááá vyletěl ven.

Když se ozvalo tlumené žuchnutí, všichni strnuli.

Chvíli bylo ticho.

Jako první se pohnul Mikulík. „Tak, to by bylo.“

„Vy jste ho…“ Novotné přeskočil hlas. „Vy jste ho zabil?“

Mikulík položil ruce na kamenný parapet a opatrně vyhlédl z okna. „Zdá se. Jinak by asi zabil on mě.“

Redl vydechl. „A pak Mendela. Nebo kohokoliv, koho by za něj považoval.“

Novotná otevřela ústa, ale potom si nejspíš uvědomila, že mezi Redlem a Mendlem by Karásek dost možná zabil i ji, a neřekla nic.

Mikulík okno zavřel a otočil se. „Co teď?“

Redl zaváhal. Ani ho nenapadlo, že by jejich plán mohl skončit takhle. A že pokud by tak skončil, byl by to on, koho by se ostatní ptali, co dál.

„Měli bychom lidstvo připravit na to, co se stane,“ napověděla mu Novotná. „A co se možná stát nemusí…“

Ano, to jsou přece moje vlastní slova…

Redla na moment napadlo, že zabít Mendela by bylo jednodušší, než změnit směr, kterým se ubíraly dějiny. Představa, že by mohli ve třech zastavit kolos, který se neúprosně valil vstříc budoucnosti, se zdála absurdní. Ale i tak…

Nemůžeme to aspoň nezkusit.

Vždyť to, co před chvílí řekl Karáskovi, myslel vážně. S pomocí lidí, kteří dokážou pohnout světem, kteří hledají a nacházejí, se jim může povést cokoliv. A oni přece ví, kteří to jsou.

„Teď odsud hlavně zmizíme.“ Upravil si klopy saka. „Ubytujeme se, opláchneme se a dáme si něco k snědku. Pravou českou kuchyni.“

Mikulík se blaženě usmál.

„A pak…,“ Redl se podíval na Novotnou, „začneme tvořit budoucnost.“

Pokud vás povídka zaujala, přijďte na besedu s autory publikace, která se uskuteční v rámci Mendel Festival 2022 v pátek 22. 7. od 17.00.

Knihu si také můžete zakoupit v předprodeji s 30% slevou ZDE.

Za poskytnutí povídky děkujeme autorce Kristýně Sněgoňové a Nakladatelství Epocha.