Filip Vrána: Průmyslová laboratoř moderny a co z ní zbylo

1. března 2021 (Filip Vrána)

Brno jako laboratoř moderny – to není prázdný pojem politických aklamací, ale historická realita, kterou připomínají dvě nové publikace. Čtvrtý svazek Dějin Brna, a čerstvý díl alternativních průvodců TO JE BRNO.

Přímé železniční spojení s Vídní, první průmyslová škola v Rakousko-uherské monarchii, divadlo osvětlené Edisonovými žárovkami, pouliční dráha, kterou ve své době neměla ani Praha – to jsou jen některé z primátů, které město ve své době mělo. Všechen ten pokrok začal ještě dříve. Na počátku byla krize a prohraná válka s Pruskem, kvůli které monarchie ztratila Slezsko i s tamními manufakturami. Výrobu plátna a sukna bylo nutné nějak nahradit, proto vznikaly nové jinde.

Ve městě byl podle autorů Dějin Brna „nástup průmyslu natolik razantní, překotný a ohromující, že neměl ve středoevropském prostoru obdoby“. Magistrát měl od roku 1796 právo povolovat řemeslnou nebo tovární výrobu, předměstí absorbovala příliv pracovních sil po zrušení nevolnictví. Technické inovace místy reagovaly na konkrétní situaci. Z nedostatečné vodní síly potřebné pro pohon nových podniků vzešel další primát – od roku 1814 fungoval první parní stroj použitý v průmyslové výrobě v Habsburské monarchii na předměstí Jircháře v soukenické dílně Christiana Wünsche. O půlstoletí později už jezdila pouliční dráha s vlečkami do průmyslových podniků. Železniční spojení bylo s Vídní, tedy hlavním městem monarchie, navázáno už v roce 1839 a další rozvoj výrazně urychlilo.

Kromě textilních fabrik se staly pojmem i strojírny. První brněnská proslula výrobou kotlů, Královopolská dělala všechno možné, například železniční vagony. Kdo ale dnes ví, že v Brně byla i ocelárna? Firma Storek v prostoru dnešního Šmeralu Brno začala slévárenstvím, v roce 1889 přidala litou ocel a pak dodnes funkční strojírnu, která se proslavila výrobou Kaplanových turbín.

Brněnský industriál v posledních desetiletích výrazně prořídl. V Královopolské zbyla výroba jeřábů a částečně petrochemie, První brněnská strojírna se rozpadla na několik menších firem. Pro ocel se už dlouho jezdí do Ostravy, slévárna ve Šmeralu také skončila, funguje ale o pár stovek metrů dál. Komíny u autobusáku Zvonařka jsou pravou a dodnes živou připomínkou industriální historie, kterou je celé město doslova protkané. Slévárna bratří Uxů funguje nepřetržitě už přes sto let a také ona měla ve své době svůj primát, díky temperované litině.

Všechno ale začalo u textilu, tak ještě obraťme zrak nad současný stav tohoto oboru. Textilky prakticky vymizely a zůstaly jen budovy, například mimořádná stavba v Obřanech. Z monumentální „Vlněny“ zbyla správní budova Bochnerova paláce. Jediným funkčním textilním podnikem na území města je tak Nová Mosilana v Černovicích, která šije například pro italské karabiniéry. Když to celé sečteme, tak musíme konstatovat, že letitá značka „moravský Manchester“ se stává historií, kterou ale stojí za to si připomínat, číst si o ní nebo chodit s průvodcem po Cejlu či Hybešovou ulicí. Na stopy industriální historie ale narazíme prakticky všude, stačí jen zvednout hlavu, komíny nám ji připomenou.

Fenomén je dílem konkrétního autora (Filip Vrána), nevyjadřuje oficiální stanovisko města Brna ani TIC BRNO.

Průvodce TO JE BRNO III je k dostání v e-shopu TIC BRNO.