BRNO16 ve vzpomínkách Miloše Henkricha

13. 10. 2022 (Milan Šimánek)

Brněnské kolo, brněnské kavárny nebo brněnského draka zná snad každý. Ale co ten nejvíc brněnský filmový festival, který má Brno přímo ve jménu? Seznamte se s BRNO16, mezinárodním filmovým festivalem, který v říjnu naservíruje krátké filmy v nejrůznějších podobách! Od bizáru, přes experiment a animáky, až po to nejlepší, co v současnosti vzniklo. Jak vypadaly začátky festivalu? V čem se za 63 let svého trvání změnil? Na záludné otázky ředitele BRNO16 Milana Šimánka odpovídal dramaturg festivalu Miloš Henkrich.

O: Miloši, rád bych s tebou probral historii BRNO16, protože ty jsi už jeho nedílnou součástí. Kdy jsi na festival poprvé přišel?

M: V roce 1998 jako divák, to byl tuším 38. ročník, už mám za sebou víc než dvacet ročníků.

O:  Já jsem na festivalu od roku 2012, to byl 51. ročník.  Ale zpátky k tobě, jak ses vlastně na festival dostal?

M: Úplnou shodou náhod. V rámci Filmového cyklu pro středoškoláky jsem dostal volňásek i na jednu projekci BRNO16. Tak jsem tam zašel. Druhý den jsem vynechal školu a místo toho se zase šel dívat na zbytek filmů ze soutěže. Byl to festival spíš pro tvůrce, takže začínal ráno a končil večer. Prostě maraton filmů, které byly nějakým způsobem zajímavé. Ne, že by všechny byly nejlepší, ale byly zajímavé a člověk viděl za tři dny okolo padesáti filmů.

O: Co bylo důvodem k založení festivalu?

M: První ročník proběhl v roce 1960. Festival vznikl právě proto, aby se oživila tvorba. K tomu už došlo tím, že se objevila možnost použít 16mm film. Odtud název. BRNO16 si hned vybudovala pověst, protože na rozdíl od jiných soutěží, v ní nefungoval princip předkol. Jinde byly napřed městská, okresní a teprve potom celostátní kola. Takže se protřídily ty filmy, které někomu vadily. Brněnská 16 toto neměla a vybíralo se napřímo.

O: Takže to byla taková zkratka. Pomáhalo jim to dostat se třeba i do zahraničí?

M: I do zahraničí, protože Miloš Nováček byl výrazně navázaný na Rakousko i na Německo. Hned od začátku festival začal vytvářet i něco jako filmový archiv, jehož cílem byla propagace úzkého nebo amatérského filmu v našem prostoru i v zahraničí. Spoustu filmů si tak nakopírovali od tvůrců a posílali je právě do Berlína nebo Vídně. Na oplátku se v programu BRNO16 objevovala i okénka do zahraniční tvorby. Byl to původně český festival zaměřený na českou tvorbu, ale hned během prvních pěti ročníků se pořadatelé rozhodli zkusit z něho udělat mezinárodní akci.

O: Hrála v úspěchu roli i politika? Protože v 60. letech byla situace uvolněnější? Festival přesto přežil i normalizaci a dál fungoval.

M: Jak to konkrétně festival zvládl, ti neřeknu. V 50. letech byla snaha nahradit termín amatérská kinematografie výrazem lidová kinematografie. Že to nebyla lidová zábava, to tady ví každý, a obvykle filmy natáčeli ti, kteří k tomu měli i nějaké schopnosti. Uměli vyvolávat filmy, fotografovat, měli cit pro obrazovou skladbu, práci s lidmi na place. Lidová folklorní tvorba tak spíše spoluexistovala vedle té oficiální státní tvorby s ideový dopadem a i ten folklor měl nad sebou vždy dohled.

O: Vznikaly i různé agitky a filmy z továren a ty se vlastně také dostávaly na festival, že? Jak to fungovalo?

M: To je další oblast. Boom úzkého filmu v 50. letech souvisel i s tím, že státní provozovny nestíhaly dělat zakázky pro továrny. Než se vyrobil film o tom, jak se má něco ušít, tak uplynuly čtyři roky. Tak bylo lepší si založit vlastní filmový klub, který točil přímo pro potřeby podniku. Zaměstnanci měli dostatek materiálu, techniku i vědomosti, jak ji použít. V podstatě se ze státní nouze staly továrny takovými semeništi tvořivých lidí, kteří natáčeli pro ně i případně pro sebe a chtěli svou tvorbu prezentovat mezi další diváky.

O: V roce 1946 byla založena FAMU. Můžeme tak říct, že do té doby neexistuje profesionální kinematografie, protože všichni se k tomu dostali jako amatéři od fochu.

M: Všichni se k tomu museli dostat jako řemeslníci. FAMU byla jen jednou ze vstupenek do profesionálního filmu prakticky do začátku 70. let. Pak už vyšlo nějaké nařízení – ale neřeknu ti to přesně – že už by měli na filmu pracovat pouze lidé, kteří měli v tu dobu letitou praxi nebo měli právě vychozenou odbornou filmovou školu.

O: Pomohl festival lidem promovat jejich tvorbu a umožnit jim profesionální kariéru?

M: Mohlo to tak být, otázka je, kdo to opravdu využil. Před několika lety jsme dělali retrospektivu Milana Kazdy. On je právě jeden z těch prvních režisérů, kteří na BRNO16 posílali agitky a natočil film právě o této éře. O tom, jak amatérský filmař posílá své snímky na festivaly a snaží se někam dostat. Těmi přehlídkami, státními a celostátními koly je tak ubit, že spáchá sebevraždu. Skočí do řeky a najednou se vynoří právě na logu BRNO16.

O: To bychom měli mít každý rok jako znělku.

M: Milan Kazda se právě přes BRNO16 dostal ke studiu na FAMU. Pak ale natáčel v Plzni okupační vojska, v šedesátém devátém to pustil ven a ten film mu zavřel kariéru nejen v Plzni, kde spoluvytvořil filmové studium, ale vlastně všude. Zavřel mu prostě přístup do státních struktur.

O: Kdy došlo k tomu, že na soutěži začali převažovat profesionálové?

M: Kvalita byla od začátku. Existovala řada tvůrců, kteří měli potenciál, jenom pro ně nebyl ve státním filmu prostor. Filmy, které na soutěži byly, nejsou o nic horší než ty, co zvládl vyprodukovat Krátký film. Důraz na amatérský film zmizel po roce 1989. Každý začal podnikat a mimo jiné to otevřelo prostor všem, kteří se filmem chtěli živit a uměli to, ale do té doby pro ně nebylo místo. V ten moment se objevuje hromada různých firem, které natáčí videa. Byli to obvykle právě ti tvůrci, kteří do té doby na festival posílali filmy pod kolonkou amatér. Takže tady je ten rozdíl mezi amatérem a profesionálem, amatér něco dělá pro radost, profesionál si tím vydělává. Otázka je, jestli se tím opravdu uživí…

O: A co studenti?

M: Ještě v 70. a 80. letech se filmy třeba z FAMU v soutěži běžně neobjevovaly. Studenti měli vlastní přehlídky a nepouštěli to zbytečně dál, pokud to nebyl třeba film, který by vytvořili spolu s Barrandovem. V nárůstu studentských filmů měl velký podíl Petr Hvižď, jeden z tvůrců, který právě na BRNO16 začínal jako amatér. Když se potom dostal na FAMU, tak prosazoval, aby došlo k výraznějšímu sepjetí mezi školou a filmovými festivaly. To byla jedna z jeho výrazných zásluh. Takže k otevření festivalu studentům došlo na konci nebo v druhé polovině 80. let.

O: Jak by si srovnal řekněme “Šestnáctku”, kterou jsi začal navštěvovat, s tou, na které se podílíš v současné době?

M: To je strašně těžké srovnat dvacet let v pár slovech. Ale výrazný zlom, do kterého jsi přišel na festival ty, byl počet přihlášených filmů. Kolem roku 2010 z toho už nebyl maraton pro diváky, ale stal se z toho maraton pro výběrovou komisi. Do té doby se přihlašovalo kolem dvou set nebo tří set filmů. Počty byly skromné, protože část tvůrců neměla to sebevědomí, na festival to poslal ten, kdo si byl jistý, že je schopný a talentovaný.  A v soutěži jich pak byla skoro polovina, rozhodně se to pohybovalo mezi padesáti až osmdesáti filmy, když byl úrodný ročník.

O: Teď vybíráme z více jak tisíce, dostává se to ke dvěma tisícům filmům. Do mezinárodní soutěže vybereme tak čtyřicet, a pak zhruba jedenáct do Československé 16, aby vůbec české a slovenské filmy měly nějaké zastoupení na festivalu, kde je ohromná konkurence.

M: I to, že je filmů čtyřicet, byl tehdy kompromis a snaha udělat z BRNO16 velký mezinárodní festival. On jím je, ale ne, co se týče rozpočtu, bohužel. Velké a bohaté festivaly krátkých filmů mívají v soutěži kolem dvaceti filmů. Zbytek už jsou jenom doprovodné sekce. Tady došlo ke kompromisu, že dvacet je málo, šedesát nebo osmdesát už je moc, takže kompromisem bylo mezi čtyřiceti, padesáti filmy. Řekl bych, že tím je ten festival rozhodně osobitý.

O: Teď filmů ubývá. Mám pocit, že krátké filmy jsou čím dál delší. Ještě v roce 2012 byla klasická stopáž filmu deset, patnáct minut. V současné době je to přes dvacet minut, máme i půlhodinové. Když pořadatel zachovává časovou dotaci, počet filmů se logicky snižuje.

M: Ještě je jeden důvod, proč se filmy prodlužují, a proč je třeba z mého úhlu pohledu těžší vybrat. Žijeme v éře seriálů a některé z nich takzvaně nekončí. Krátké filmy jsou spíš takovou pozvánkou do světa tvůrce. A ten, kdyby na to měl rozpočet, udělal by ze snímku určitě alespoň desetidílný seriál.

O: To je vlastně přesně tak, jak festival začínal. Ukazuje tvůrce – podívejte se, mám talent! Chci jít do světa nebo chci jít na školu. V tomhle ohledu je to možnost autora představit se. A to vlastně odpovídá tomu, na čem byl festival od začátku postavený.

M: Udělám odbočku. Když byl 50. ročník, došel tam jeden z pamětníků začátků festivalu. A když se ho ptali: „Čekal jste, že tady festival bude tak dlouho?”, tak jim řekl, že si myslel, že to po pár letech skončí. Že to bylo opravdu o tom povzbudit tvorbu a jakmile by festival splnil svou dobovou úlohu, tak by skončil. Postupně si ale festival přivlastnilo několik nových generací s tím, co v danou chvíli svět potřeboval. A to je možná jedním z důvodů, proč BRNO16 tak dlouho přežila. Ačkoliv hromada lidí, co za ty roky znám, tak na to vzpomínají s tím, že byli vždycky na podzim vyhořelí. Ale každý rok to dělali zase znovu.

O: To je mi hodně povědomé. Zdá se, že spousta věcí zůstává stále stejných. Už aby si to přivlastnila nějaká nová generace.

M: Určitě.

O: Už je na čase.