-
Po r. 1948 byly všechny brněnské továrny znárodněny.
-
Továrny sice dále fungovaly, jejich věhlas však upadal.
-
Po privatizaci v 90. letech většina z nich velmi rychle zanikla.
Po Vítězném únoru 1948 byly všechny brněnské továrny znárodněny – fabriky židovských majitelů byly už během 40. let arizovány, továrny německých vlastníků byly v roce 1945 zkonfiskovány, mezi nimi i ty, které patřily židovským majitelům přeživším holokaust, mluvícím však německy. Posléze pak byly pod národní správu vzaty i všechny zbývající.
Nástupními podniky se staly n. p. Vlněna, jejímž centrem byla Neumarkova továrna s krásným Bochnerovým palácem u Dornychu (až na budovu paláce nedávno zbořena), a n. p. Mosilana, která v sobě soustředila továrny rozkládající se mezi ulicí Křenovou a Radlasem.
Podfinancované a špatně spravované textilnictví se však už nerozvíjelo tak, jako dříve – továrny sice dále fungovaly a vyráběly poměrně kvalitní textilie, jejich věhlas však upadal. Ještě na výstavách EXPO v Bruselu (1958) a Montrealu (1967) získaly brněnské textilky prestižní ocenění, avšak za speciální kolekce látek, které by zákazník v československých obchodech hledal marně. Pozornost světa také vzbudil v roce 1967 do výroby zařazený umělecký textilní produkt Art Protis, pozornost domácích odběratelů pak hlavně ručně vázané koberečky Tapiko, které zaplavily socialistické domácnosti.
V posledním dvacetiletí textilní výroby už brněnské továrny pracovaly jen setrvačností a po divoké privatizaci v 90. letech většina z nich velmi rychle zanikla.
Jedinými podniky, které dnes navazují na více než 250letou historii brněnského textilnictví, je Brněnská továrna plstí s.r.o. v Zábrdovicích a Nová Mosilana v Černovicích, vyrábějící však látky téměř výhradně pro export. Mimo ni v Brně zbyly už jen zdevastované brownfieldy, které rychle padají za oběť developerským projektům lhostejným k regionální historii.
Příběh moravského Manchesteru tak v brněnských ulicích už za pár let nebude k zahlédnutí.
