Sám na dva šéfy

Asi největší komediální úspěch londýnského National Theatre v současné době představuje svérázná adaptace Goldoniho Sluhy dvou pánů pod názvem Sám na dva šéfy (One Man, Two Guvnors, 2011). Jejím autorem je přední anglický dramatik Richard Bean, jehož Novomanželské apartmá jsme před časem v našem divadle uváděli. V režii Nicholase Hytnera se pak tato londýnská inscenace dočkala nejen veleúspěšného přesunu na West End, ale i půlročního turné po celém světě (včetně Austrálie, Nového Zélandu či Hongkongu).

Bean zachoval Goldoniho zápletku o nenasytném sluhovi, který zvládne s mazanou elegancí sloužit dvěma pánům najednou, ale přesunul ji do anglického přímořského města Brightonu roku 1963, na samotný počátek velkého bigbeatového šílenství šedesátých let. Beanův sluha Truffaldino jménem Francis Henshall taky hned na začátku říká: „Hrál jsem na valchu v jedný skifflový skupině, ale minulý úterý šli kluci z kapely na koncert Beatles a ve středu ráno mě vylili. Je to ironie, protože Beatles jsem udělal já. Viděl jsem, že je v Hamburku. Slabota. Povídám tomu Johnu Lennonovi: ,Johne, takhle se nikam nedostanete, dyť je to trapný, copak vás nikdy nenapadlo napsat si něco sami?‘ “ Zneuznaný muzikant se tak z nouze stane bodyguardem Rachel Crabbeové, která se vydává za svého mrtvého mafiánského bratra Roscoea a netuší, že ho zabil její milý Stanley, který Francise zaměstná také. Všechny ty zatáčky, serpentiny a peripetie se však nakonec (jak už v to dobré komedii bývá) šťastně vyřeší, a to i velkým přispěním Francise, kterému se během příběhu nejen podaří se dosyta najíst, ale i najít si pro sebe vhodnou partnerku…

Beanovy dialogy svou úsečností, citem pro paradox, absurditu a správně „střelenou“ nadsázku navazují evidentně na „montypythonovskou“ tradici britského humoru. Přitom ponechávají dost prostoru pro půvabné pohybové gagy v duchu italské komedie dell’arte i pro dynamické retro písně Granta Oldinga.