Jan Hanák o pašijích na Káznice LIVE

9. dubna 2020

Zítra na Velký pátek odslouží Jan Hanák pašijovou bohoslužbu v Káznici. Nouzový stav neumožňuje účast veřejnosti, ta však dostane příležitost prožít oslavu alespoň online na facebookovém profilu Káznice LIVE. Knězi Janu Hanákovi jsme položili pár otázek o pašijích, Velikonocích a životě v čase korony.

1. Co jsou Pašije a jak bude v pátek pašijová bohoslužba v Káznici vypadat?

Pašije je možná jeden z nejstarších evropských divadelních žánrů. Pašije znamená utrpení. Je to vyprávění o utrpení Páně. Pamatuji si, jak se před nějakými deseti lety objevily ty kontroverzní Pašije Mela Gibsona a kritici se rozčilovali, co že je to za žánr, že to nemá žádný vývoj atd. To je právě žánr pašije – vyprávění o umučení našeho pána Ježíše Krista. Za pašije se ale označuje především, když se v kostele na Velký pátek nebo předchozí Květnou neděli čte přímo z evangelií jedna ze čtyř zpráv evangelistů. To je takové nejzákladnější označení, ale slovem pašije se označují také různé lidové hry, které s tím souvisí a postupně v Evropě vznikaly.

My jsme se rozhodli, že bychom na Velký pátek mohli uskutečnit takovou variantu na lidové hry. Na bývalém předměstí Cejl. Chtěli jsme vycházet z trochu divadelního lidového zpracování, že bychom chodili ulicemi někde po Bratislavské nebo u Svitavy, s křížem, a že bychom měli taková zastavení křížové cesty. To jsou tradiční okamžiky těch pašijových událostí. Události ale nabraly úplně jiný směr, tak jsme se to rozhodli udělat jinak. Rozhodli jsme se na Velký pátek ve tři hodiny (to je symbolický čas, kdy Ježíš na kříži umírá) spojit určitou lidovost pašijí s velkopátečními obřady, jak se odehrávají v kostelích. Velkopáteční obřady nejsou úplně křížová cesta, ale jejich podstatnou část tvoří často sdílená četba pašijí a tak to právě budeme dělat i v Káznici.

Bude nás tam šest, kteří se budeme přímo podílet na tom sdíleném postupném čtení. A když je člověk přítomen online, tak ať neadoruje obrazovku a nekouká na kreace kameramanů, lépe je, aby zavřel oči, nebo se zahleděl do přírody, na svíčku, na kříž a aby poslouchal, rozjímal a připojil se takto. Modlitbu je lépe slyšet.

2. Jak se v Káznici daří pravidelným měsíčním bohoslužbám a kdo na ně chodí?

Náhody neexistují, tomu nevěřím. Byl advent 2018, když od Barev brněnského Bronxu „náhodou“ přišel návrh, jestli bychom v kapli Káznice mohli slavit mši svatou. Impulz vyšel i od obyvatel z Bratislavské, kteří vnímají jakousi tíhu, která tam je. A ta tam skutečně je. Je to místo, které zažilo spoustu utrpení, strašného, nejvíc od roku 1945 do 1956, kdy ta káznice byla zrušena. Bylo tam 74 poprav a tak… To už se tam neslavily bohoslužby, které tam do té doby byly, měli tam dokonce vězeňského kaplana. Mimochodem poslední kaplan tam byl páter Karel Toufar, strýc umučeného Josefa Toufara. To jsou takové zajímavé „ne-náhody“.

Při té mši svaté, kdy jsme prosili o očištění toho prostoru, se sešlo několik desítek lidí a bylo to silný, hodně silný. A tak jsme si řekli, že nepřestanem. Že to nebude jen jednorázová věc, a že tam budeme mši svatou slavit každý měsíc. A měsíc od měsíce bylo to místo takové světlejší. Dokonce jsme se během následujícího roku dozvěděli, že ta kaple byla zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie, ta kaple kde jsou teď rudoarmějci a tank.

Řekli jsme si, že oslavíme hody, 15. srpna. A byly. Byla mše svatá a pak jsme tam trochu hodovali u jídla, pití, bylo to výborné. S tím taky přišel nápad s pašijemi na letošek. V Káznici se letos taky podruhé odehrál masopust, jako snaha to místo trochu oživit. Rituálem, slavením člověk dokáže nejlépe uchopit duchovní hloubku bytí, nějak to pojmenovat. Proto rituály existují, proto ten masopust. Anebo třeba pašije.

Pokud jde o lidi, kteří tam chodí, je to výborný mix. Někteří tam jsou pravidelně, jiní se tam různě mění, ale zajímavé je, i když to nepřekvapí, že je tam skupinka velmi starých lidí, kteří byli politickými vězni v bolševické době. Dokonce někteří prošli přímo tou káznicí tehdy. Jsou tam mladí lidi, kteří chodí různě, s některými jsme se poznali, občas tam chodí Romčata, jsou tam jak katolíci, tak v dobrém slova smyslu i levicoví aktivisti. Je to dobrý mix lidí a přijde mi fajn, že tam sdílíme tu sílu. A pokoj.

Říkám, že je to nízkoprahové. Do běžného kostela by si možná každý cestu nenašel, protože by se obával, co tam bude dělat, že se na něho budou koukat. Tady je to prostor, kam lidi přijdou, není to překážka. Možná i jak je ten kostel vyčištěný a jak tam není nic, tak najednou tam člověk může uchopovat podstatu vztahu člověka a Boha a mezi námi navzájem, o kterou tam jde, ať věří, nebo věří jinak.

Ta doba má hodně odstínů, ale je to dobré. Člověka to víc vede k podstatám. Na farní zahradě jsem vysadil 10 stromů. Už mnoho let jsem si říkal, že jabloně na farní zahradě potřebují obnovit, tak letos je na to konečně čas.

První týden to bylo krušnější, lidi byli vyjukaní, druhý týden mi poměrně dost starých lidí volalo a měli strach. Hrnulo se to na ně ze všech stran a měli pocit, že si nemohou ani otevřít okno a nadechnout se. Mluvil jsem s nimi a řekl, zahoďte to, nesledujte zprávy, snažil jsem se jim pomoct, aby z těch splínů vylezli. Zároveň jsem vnímal, že co se hrne ve společnosti, v médiích, od naší vlády, snad skoro každá věta jim říká, že mohou umřít. A to je blbě. Ale teď už je to lepší. Možná je to dáno tím, že jsem na venkově. Je tady víc klidu.

4. Jsou Velikonoce, jaký by měl Ježíš názor na mrskání děvčat a šel by koledovat?

Záleží na tom, co to nese za význam. Jak já to vnímám, a to podstatné je, že se lidi potkávají a slaví, obnovují vztahy. A to by určitě dělal. Ale pokud to někdo bere tak, že se u toho ztříská a mlátí ženy, tak to by určitě nedělal. On má lidi rád a je feminista, já taky.