LEOŠ JANÁČEK – PŘÍHODY LIŠKY BYSTROUŠKY

Ač Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky neodmyslitelně patří k Brno, na festivalu se tentokrát představí v nové inscenaci režisérky Lindy Keprtové, šéfdirigenta Martina Doubravského a operního souboru Divadla F. X. Šaldy z Liberce. Liberecký operní soubor si získal v poslední době pozornost diváků i kritiky řadou zajímavých inscenací a nejinak tomu bylo i u jejich posledního janáčkovského počinu. Festivaloví diváci se tak mohou těšit na neotřelý pohled mladé režisérky na jedno z nejoblíbenějších děl Leoše Janáčka.

Každá Janáčkova opera je originálem a nejinak tomu je v případě Příhod lišky Bystroušky, kde se na jevišti prolíná svět lidský s tím zvířecím. Je lyrická a melodická, jiskří humorem, laskavým a trošku janáčkovsky pichlavým zároveň a zaujme zemitostí a laskavou životní filozofií o věčném koloběhu života. Na počátku příběhu o mazané lišce, bylo rozhodnutí brněnské redakce Lidových novin pravidelně přinášet svým čtenářům kreslené obrázky malíře Stanislava Lolka s vtipným textem spisovatele a novináře Rudolfa Těsnohlídka. Seriál Liška Bystrouška (původně se měla jmenovat Bystronožka, ale sazeč v tiskárně se spletl) vycházel v Lidových novinách od dubna do června 1920 čtyřikrát nebo pětkrát týdně. Brzy získal oblibu širokého publika a vyšel posléze i jako samostatná knížka. Domácnost u Janáčků patřila k pravidelným čtenářům Lidových novin a skladatele kreslené příběhy zaujaly. O prázdninách roku 1921 si začal dělat náčrt scénáře nové opery o Bystroušce a pracovat na libretu. Z původní dvaceti tří kapitol seriálu jich vybral deset, zdůraznil svět zvířat a zmenšil množství vystupujících lidských postav a některé sloučil v jednu. Těsnohlídkovo vyprávění končí svatbou Bystroušky a Zlatohřbítka. Janáček se však oproti původní předloze odhodlal k závažné změně a nechal hlavní postavu zemřít, neboť jako pravý dramatik cítil potřebu katarze. Z půvabného obrázku prvorepublikového života tak posunul příběh k zamyšlení nad věčným koloběhem života.

“Proč? Protože se v tom stále ještě poznáváme.“ Teze, jež se stala výchozím klíčem v mém osobním putování za Liškou Bystrouškou. V mém osobním hledání, které mě vždy a znovu zaskočí, protože stále nalézám „jen“ obyčejného člověka, tu největší hodnotu, kterou máme, nalézám ji v opeře, ve formě tak odtržené od běžných starostí. Vždy a znovu mě udivuje, jak lehce se může takovým Revírníkem stát každý z nás, kolik takových Rechtorů, lidí zmučených láskou, lidí, kteří už nemají cesty zpět, běžně a bez povšimnutí potkáváme. A kolik z nás se nechalo stisknout od nějaké té Lišky, které od začátku fandíme, držíme ji palce, promítáme do ní vlastní sny a přání, kolik z nás prosilo jako Revírníková. Janáček píše o obyčejných věcech člověka. O tématech, která provázejí všední dny našeho bytí a stávají se tak nevšedními. Píše o řádu, ve kterém nové soupeří se starým, o řádu, kdy každá z bytostí bojuje za možnost svobodného myšlení, píše o tužbách, které jsou a budou tou nejsilnější motivací. Píše o nás všech. Píše a nesoudí, protože kdo ví, kým jsme my.
Linda Keprtová